next up previous
Next: O autorech Up: No Title Previous: Učitel Richard P. Feynman

Richard Feynman a Connection Machine

W. Daniel Hillis

Jednoho jarního dne roku 1983 jsem obědval s Richardem Feynmanem a zmínil jsem se mu, že mám v úmyslu založit společnost, která by postavila paralelní počítač s milionem procesorů. (V té době jsem byl postgraduálním studentem v Laboratoři umělé inteligence při MIT) Jeho reakce byla jednoznačná: ``To je rozhodně nejpřitroublejší myšlenka, co jsem kdy slyšel.'' Bláznivé myšlenky byly pro Richarda příležitostí ukázat jejich falešnost -- anebo jejich správnost. Jakkoli, představa ho zaujala a ke konci oběda souhlasil, že stráví léto jako pracovník společnosti.

Richard si s počítači užil legrace jako nikdo jiný, koho jsem znal. O výpočty se začal zajímat, když byl v Los Alamos, kde řídil ``počítače'' -- lidi, kteří obsluhovali mechanické kalkulátory. Tehdy byl nápomocný v přizpůsobení těchto strojů k fyzikálnímu modelování. Jeho zaujetí pro tuto oblast se ještě zvýšilo koncem 70-tých let, kdy jeho syn Carl začal studovat počítače na MIT.

S Richardem jsem se seznámil právě prostřednictvím jeho syna. Carl byl jedním z vysokoškoláků, kteří mi pomáhali s projektem řešeným v mé dizertaci. Snažil jsem se navrhnout počítač, který by byl dostatečně rychlý pro řešení problémů souvisejících s počítačovým myšlením. Stroj, jak jsme si představovali, měl obsahovat milion maličkých počítačů spojených komunikační sítí. Nazvali jsme ho Connection Machine. Richard, jenž se vždycky zajímal o to, co jeho syn dělá, sledoval projekt zblízka. Byl skeptický pokud šlo o hlavní myšlenku projektu, ale kdykoli jsme se potkali, ať už na konferenci nebo při mých návštěvách Caltechu, zůstávali jsme vzhůru do brzkého rána a diskutovali podrobnosti zamýšleného počítače. Až při našem setkání na obědě toho jarního dne v osmdesátém třetím poprvé vypadal, že věří, že to se stavbou počítače myslíme vážně.

Do Bostonu přijel den po založení společnosti. Zatím jsme dávali dohromady peníze, hledali pronájem vhodného místa, vystavovali cenné papíry a podobně. Našli jsme starší obytný dům kousek za městem a když se objevil Richard, ještě jsme se vzpamatovávali ze šoku, že v bance máme prvních několik milionů dolarů. Po řadu měsíců nikdo z nás nepřemýšlel o ničem technickém. Hádali jsme se o jméno společnosti, když přišel Richard, zasalutoval a řekl: ``Richard Feynman se dostavil na vaše předvolání. Šéfe, jaké je moje zařazení?''

Naše skupina studentů z MIT byla ohromena. Po spěšné soukromé diskusi (``Já nevím, Ty jsi ho pozval ...'') jsme Richardovi oznámili, že jeho zařazením bude místo poradce pro aplikace paralelního zpracování na vědecké problémy. ``To jsou leda prázdný kecy'', řekl. ``Přidělte mi nějakou skutečnou činnost''.

Tak jsme ho poslali, aby nakoupil kancelářské potřeby. Zatímco byl pryč, shodli jsme se, že částí počítače, která se zdá problematickou nejvíce, je router, který řídí tok zpráv mezi jednotlivými procesory. Nebyli jsme si úplně jisti, zda náš návrh je zcela spolehlivý. Když se Richard vrátil s tužkami, jako zařazení jsme mu přidělili analyzovat router.

Počítač Router počítače Connection Machine byl částí hardwaru, která umožňovala procesorům vzájemnou komunikaci. Byla to dosti komplikovaná část; procesory samotné byly ve srovnání s routerem hračkou. Propojení všech počítačů navzájem bylo naprosto nerealizovatelné; milion procesorů by vyžadoval tex2html_wrap_inline1361 spojení. Namísto toho jsme navrhli spojit procesory do útvarů podobných 20-ti rozměrné krychli -- každý procesor by tak komunikoval jen s 20 jinými. Protože současně musí komunikovat spousta procesorů, řada zpráv bude zápasit o tentýž spojovací vodič. Úkolem routeru bylo nalézt volnou cestu touto 20-ti rozměrnou dopravní zácpou, anebo, nebylo-li to možné, podržet zprávu v bufferu do doby, než se cesta uvolní. Naší otázkou Feynmanovi bylo, zda jsme navrhli dostatečný počet bufferů k tomu, aby router pracoval efektivně.

V těch prvních měsících zkoumal Richard schemata zapojení stejně, jako kdyby zkoumal přírodní jevy. Ochotně naslouchal, jak a proč věci pracují právě tak, ale hlavně dával přednost tomu, že si na vše přišel sám. Sedával v lesích za domem a modeloval činnost každého obvodu s tužkou a papírem.

Ostatní z nás, šťastní, že jsme našli něco, čím se Richard zabavil, mezitím objednávali nábytek a počítače, přijímali první inženýry a zařizovali, aby Agentura pro projekty obranného výzkumugif financovala vývoj prvního prototypu. Richard se ve věci svého ``zařazení'' pozoruhodně činil. Práci přerušoval, jen když bylo třeba zadrátovat počítačovou místnost, zřídit dílnu, potřást rukou investorům, zavést telefony či vesele nám připomenout, jací jsme všichni blázni. Byl potěšen, když jsme konečně vybrali jméno naší společnosti -- Thinking Machines Corporation: ``Jsem rád. Už nemusím lidem říkat, že pracuji s bandou bláznů. Prostě jim řeknu jméno společnosti.''

Technická stránka projektu byla dosti náročná. Rozhodli jsme se úkol zjednodušit tím, že začneme s 64 000 procesory, ale i tak bylo množství práce obrovské. Museli jsme navrhnout vlastní integrované obvody, procesory a router. Také bylo třeba vynalézt zapouzdření, chladící mechanismus, napsat překladače a asemblery, navrhnout způsoby současného testování všech procesorů a podobně. I taková jednoduchá věc jako spojení desek dohromady vypadá jinak v perspektivě desítek tisíc procesorů. Kdybychom tehdy tušili, jak složitým se projekt stane, nikdy bychom ho nezačali.

Zorganizujme je Nikdy dříve jsem nešéfoval velké skupině a nyní to občas bylo nad moje síly. A tak mi Richard nabídl pomoc. ``Musíme ty chlapíky zorganizovat,'' řekl mi. ``Řeknu Ti, jak jsme to dělali v Los Alamos.''

Zdá se mi, že všichni velcí mužové mají ve svém životě určitou dobu a určité místo, které berou jako referenční bod při pozdějších rozhodováních. Dobu, kdy věci plynuly tak, jak měly, a kdy byly vykonány velké činy. Takovou dobou byl pro Richarda čas strávený v Los Alamos na projektu Manhattan. Kdykoli se věci zadrhly, Richard si vybavil vzpomínky a zkoušel přijít na to, co tehdy bylo jinačí. Tímto postupem rozhodl, že bychom v každé oblasti -- softwaru, zapouzdření, elektronice ap. -- měli mít experta, který by se stal ``vedoucím skupiny''. Přesně jako v Los Alamos.

Druhou částí Feynmanova ``Zorganizujme je'' byl pravidelný seminář, na kterém pozvaní přednášející navrhovali zajímavé způsoby využití počítače. Richardovou představou bylo, že bychom se měli zaměřit na lidi pracující na nových věcech, neboť ti budou méně konzervativní, pokud jde o počítač, který by potřebovali. Na první seminář pozval přítele z Caltechu Johna Hopfielda, jenž přednášel o neuronových sítích. V roce 1983 byl výzkum neuronových sítí stejně populární jako výzkum mimosmyslového vnímání, a tak ho někteří lidé považovali za blázna. Richard předpokládal, že do Thinking Machines se bude dobře hodit.

Hopfield vynašel způsob konstrukce ``asociativní paměti'', zařízení pro zapamatování předloh. Asociativní paměť je nejprve trénována na sérii předloh, např. obrázcích písmen abecedy. Poté když ji ukážeme nové předlohy, je schopná vyvolat podobné předlohy, které viděla dříve. Nový obrázek písmene A ``připomene'' paměti jiné A, které viděla dříve. Hopfield zjistil, že takovou paměť by bylo možno sestavit z prvků funkčně podobných biologickým neuronům.

Nejen že Hopfieldova metoda vypadala životaschopně, ona vypadala i obzvláště vhodná pro Connection Machine. Feynman vytvořil návrh, jak použít každý z procesorů pro simulaci každého z Hopfieldových neuronů, ve kterém síla každého propojení byla reprezentována číslem v paměti procesoru. Hopfieldův algoritmus byl ve své podstatě paralelní, a tak všechny procesory mohly být využity současně se 100% účinností. Connection Machine by tak byl stokrát či tisíckrát rychlejší než jakýkoli konvenční počítač.

Algoritmus pro logaritmy Feynman vytvořil program Hopfieldovy sítě pro Connection Machine. Nejpyšnější byl na rutinu pro výpočet logaritmu. Zmiňuji ji zde nejen proto, že je to elegantní algoritmus, ale také proto, že znamená Richardův specifický příspěvek k hlavnímu proudu informatiky. Vynašel ji v Los Alamos.

Uvažme úlohu nalezení logaritmu čísla mezi 1 a 2. (Bez přílišných těžkostí lze algoritmus zobecnit.) Feynman si všimnul, že jakékoli takové číslo lze jednoznačně reprezentovat součinem čísel tvaru tex2html_wrap_inline1363 , kde k je celé číslo. Testování přítomnosti těchto faktorů je v binární reprezentaci záležitost posouvání a odečítání. Když tyto faktory stanovíme, dostaneme logaritmus čísla sečtením předem spočtených logaritmů faktorů. Algoritmus byl zvlášť vhodný pro Connection Machine, neboť malá tabulka logaritmů tex2html_wrap_inline1363 mohla být sdílena všemi procesory. Celý výpočet byl rychlejší nežli dělení.

Soustředění pozornosti na algoritmus pro základní aritmetickou operaci byl typický Richardův přístup. Miloval detaily. Když zkoumal router, věnoval pozornost činnosti každé brány, když psal program, musel rozumět implementaci každé instrukce. Neměl důvěru v abstrakce, které nemohly být přímo vztaženy k faktům. Když jsem pár let poté napsal všeobecný článek o  Connection Machine do časopisu Scientific American, byl zklamaný, že je v něm vynechána spousta detailů. Ptal se: ``Jak se má někdo dovědět, že to všechno není jenom hromada humbuku?''

Feynmanův důraz na detaily nám pomohl odkrýt možnosti využití počítače k numerickým výpočtům a fyzikálnímu modelování. Mysleli jsme si, že Connection Machine nebude na ``válcování čísel'' tak efektivní, neboť první prototyp neměl speciální hardware pro vektorové operace a aritmetiku reálných čísel. O těchto věcech bylo ``známo'', že jsou pro válcování čísel potřeba. Feynman se rozhodl otestovat tento předpoklad na problému, ve kterém se vyznal -- kvantové chromodynamice.

Kvantová chromodynamika je teorie, která je v současné době přijímána na vysvětlení jevů mezi silně interagujícími elementárními částicemi pomocí kvarků a gluonů. V principu z ní lze spočíst hmotnost protonu (v jednotkách hmotnosti pionu). V praxi však takovéto výpočty můžou znamenat tolik arimetiky, že by nejrychlejší počítače světa na problému pracovaly roky. Jeden ze způsobů, jak dělat výpočty, je použít diskrétní čtyrrozměrnou mřížku jako model kousku prostoročasu. Nalézt řešení znamená posčítat příspěvky všech možných konfigurací jistých matic na spojích mříže, nebo alespoň na nějakém reprezentativním vzorku. (V podstatě je to Feynmanův dráhový integrál.) Těžkosti vznikají z toho, že výpočet příspěvku byť i jediné konfigurace zahrnuje násobení matic přes všechny smyčky v mříži -- a počet smyček roste se čtvrtou mocninou velikosti mříže. Poněvadž všechna tato násobení lze provádět simultánně, je tu příležitost zaměstnat všech 64 000 procesorů.

Aby zjistil, jak věci půjdou v praxi, musel Feynman napsat program pro kvantovou chromodynamiku. Poněvadž Basic byl jediným jazykem, se kterým byl Richard obeznámen opravdu dobře, vytvořil verzi Basicu pro paralelní zpracování a v ní poté napsal žádaný program. Činnost programu posléze ručně simuloval, aby zjistil, jak rychle na Connection Machine poběží.

Výsledek ho rozrušil. ``Danny, nebudeš věřit, ale váš počítač opravdu může dělat něco užitečného!''. Podle Feynmanových výpočtů měl být Connection Machine, i bez speciálního hardwaru pro reálnou aritmetiku, výkonnější než počítač, který byl konstruován v Caltechu speciálně pro výpočty v kvantové chromodynamice. Od té doby nás Richard více a více nabádal ke hledání numerických aplikací počítače.

Koncem léta 1983 zakončil analýzu chování routeru a k našemu překvapení i pobavení představil své výsledky ve formě soustavy parciálních diferenciálních rovnic. Fyzikovi to může připadnout přirozené, ale informatikovi přijde poněkud podivné popisovat množinu Booleovských obvodů jako spojitý diferencovatelný systém. Feynmanovy rovnice routeru obsahovaly proměnné reprezentující spojité veličiny jako třeba ``střední počet jedniček v adrese zprávy.'' Mnohem více jsem byl zvyklý na induktivní analýzu a rozbor jednotlivých případů než na časové derivování ``počtu jedniček.'' Naše diskrétní analýza říkala, že potřebujeme sedm buferů na každý čip; Feynmanovy diferenciální rovnice říkaly, že pět buferů stačí. Rozhodli jsme se pro jistotu a ignorovali jsme Feynmana.

Rozhodnutí ignorovat Feynmana bylo učiněno v září. Koncem jara příštího roku jsme se však dostali do problémů. Čipy, které jsme navrhli, byli příliš velké, aby se daly vyrobit, a jediným způsobem, jak problém řešit, bylo redukovat počet buferů zpět na číslo pět. Poněvadž Feynmanovy rovnice říkaly, že to s jistotou můžeme provést, začala se nám jeho nekonvenční metoda analýzy více a více zamlouvat. Rozhodli jsme se vyrobit čipy s menším počtem buferů.

Naštěstí měl Feynman pravdu. Když jsme vše dali dohromady, počítač pracoval. Prvním programem, který na stroji běžel (v dubnu 1985), byla hra Life Johna Hortona Conwaye.

Buněčné automaty Hra Life je příkladem ze třídy výpočtů, která Feynmana zajímala -- buněčné automaty. Jako řada fyziků, kteří během svého života zkoumali postupně nižší a nižší úrovně subatomárních struktur, Feynman často přemýšlel o tom, co tvoří dno. Jednou z možných odpovědí byl buněčný automat. Je představa, že by prostoročas mohl být diskrétní, a že pozorované zákony fyziky by jednoduše byly velkoškálovými důsledky průměrného chování maličkých buněk. Každá buňka by byla jednoduchým automatem, který se řídí malým počtem pravidel a komunikuje jen s nejbližšími sousedy -- jako body v mřížových výpočtech kvantové chromodynamiky. Kdyby Vesmír opravdu fungoval tímto způsobem, mělo by to ověřitelné důsledky, jako např. horní mez hustoty informace na metr krychlový.

Představu buněčných automatů zavedli John von Neumann a Stanislaw Ulam, které Feynman poznal v Los Alamos. Richardův zájem byl dále podnícen jeho přáteli Edem Fredkinem a Stephenem Wolframem, kteří oba byli nadšeni buněčnými automaty jako modely fyziky. Feynman se nikdy nezdráhal říci jim, že jejich modely považuje za ``ztřeštěné'', ale stejně jako Connection Machine i buněčné automaty považoval za dostatečně bláznivé na to, aby do nich vložil určité úsilí.

S buněčnými automaty coby modely prostoročasu je spojena řada problémů. Například nalézt sadu pravidel, která v pozorovatelných měřítcích dává relativistickou invariantnost. Jeden z prvních problémů je jen udělat fyziku rotačně invariantní. Nejběžnější způsoby uspořádání buněčných automatů, jako např. pevná třírozměrná mříž, preferují směry podél mřížových os. Je možné na automatech s pevnou mříží implementovat aspoň Newtonovu fyziku?

Feynman navrhl řešení tohoto problému anizotropie, které se (neúspěšně) pokusil rozpracovat do podrobností. Jeho představou bylo spojit automaty náhodným způsobem. Vlny šířící se takovýmto prostředím by se šířily ve všech směrech stejně rychle.

Buněčným automatům se v Thinking Machines začalo věnovat více pozornosti v roce 1984, kdy Wolfram navrhl nepoužívat je jako model přírody, ale jako praktickou aproximační metodu pro modelování fyzikálních soustav, např. pro mechaniku kapalin. Wolfram působil v princetonském Ústavu pro pokročilá studia, ale část doby trávil i v Thinking Machines.

Pro dvojrozměrné úlohy existovalo elegantní řešení problému anizotropie. Bylo ukázáno, že šestiúhelníková mřížka s jednoduchou sadou pravidel v makroskopickém měřítku vykazuje izotropní chování. Wolfram dělal na Connection Machine právě simulace se šestiúhelníkovými buňkami. Výsledkem byla hezká animovaná prezentace turbulentního proudění kapaliny ve dvou rozměrech. Shlédnutí ``filmu'' nás všechny, a Feynmana obzvláště, nadchlo pro fyzikální modelování. Začli jsme plánovat hardwarová rozšíření (např. podporu reálné aritmetiky), která by umožnila provádět a zobrazovat řadu simulací v reálném čase.

Feynman Vysvětlovač Měli jsme spoustu problémů s tím, jak vysvětlit lidem, co s buněčnými automaty děláme. Oči jim skelnatěly, když jsme mluvili o diagramech fázových přechodů či soustavách s konečným počtem stupňů volnosti. Nakonec nám Feynman poradil, abychom to vysvětlovali následovně: V přírodě jsme si všimli, že chování kapaliny závisí jen velice málo na povaze jejích individuálních částic. Například proudění písku je velmi podobné proudění vody či proudění hromady kuličkových ložisek. Tento fakt jsme využili k tomu, abychom zavedli imaginární částice, které umíme snadno simulovat. Touto částicí je ideální kuličkové ložisko, které se může pohybovat jedinou možnou rychlostí v jednom ze šesti směrů. V dostatečně velkých měřítkách je proudění těchto částic velice blízké proudění kapalin v přírodě.

To bylo typické Feynmanovo vysvětlení. Na jedné straně to rozzuřilo experty, kteří na problému pracovali, neboť vůbec nezmínilo všechny ty důležité problémy, jež vyřešili. Na druhé straně to potěšilo posluchače, neboť získali porozumění našim výpočtům a tomu, jak to souvisí s realitou.

Richardův talent pro jasnost jsme využívali, když jsme mu dávali k připomínkám technické zprávy pro uvádění našich produktů. Před oficiálním oznámením prvního Connection Machine, CM-1, a všech dalších našich produktů, poskytnul Richard detailní kritiku plánované prezentace. ``Neříkejte 'odražená akustická vlna'. Řekněte ozvěna.'' Nebo: ``Zapomeňte na všechny ty věci s lokálními minimy. Prostě řekněte, že v krystalu je bublina a že ji potřebujete dostat ven.'' Nic ho nenazlobilo tolik jako složité vysvětlení něčeho jednoduchého.

Ale dostat z Richarda podobné rady vyžadovalo někdy důvtip. Předstíral, že nerad pracuje na problémech mimo jeho oblast zařazení. Když ho někdo z nás požádal o radu, často nevrle odmítnul s tím, že ``to není jeho oblast.'' Nikdy jsem nezjistil, co vlastně bylo jeho oblastí, ale to nicméně nevadilo, neboť většinu doby trávil řešením těchto ``není moje oblast'' problémů. Někdy se doopravdy vzdal, ale častěji přicházel za několik dní po odmítnutí a poznamenal: ``Přemýšlel jsem o tom, co jsi onehdy říkal a myslím, že ...'' Nejlépe to fungovalo, když jste nedali najevo, že to očekáváte.

Nemám v úmyslu tvrdit, že by se Richard zdráhal dělat ``špinavou práci.'' Naopak ji vždycky dělal rád. Mnoho návštěvníků Thinking Machines bylo šokováno, když viděli laureáta Nobelovy ceny, jak letuje obvody či bílí stěny. Tím, co však Richard nenáviděl, anebo alepsoň předstíral, že nenávidí, bylo být požádán o radu. A tak proč se ho lidé pořád ptali? Protože i když nerozuměl, rozuměl podle všeho lépe než my všichni ostatní. A to, čemu rozuměl, dokázal jiným vysvětlit tak, že tomu také rozuměli. Vyvolával v lidech pocity, jaké má dítě, když s ním dospělý jedná jako se sobě rovným. Nikdy se nebál říct pravdu a ať byla vaše otázka sebehloupější, nikdy ve vás nedopustil vzniknout pocitu, že jste hloupý.

Příjemné stránky Richarda pomáhaly lidem zapomenout na ty méně příjemné. Kupříkladu byl Richard v mnoha ohledech sexistou. Když přišel čas na jeho každodenní talíř polévky, rozhlédl se okolo po nejbližším ``děvčeti'' a požádal ho, jestli by mu polévku nepřinesla. Přitom nezáleželo, jestli to byla kuchařka, inženýrka nebo prezidentka společnosti. Jednou jsem se zeptal inženýrky, která se právě stala obětí tohoto jednání, jestli jí to obtěžuje. ``Ano, opravdu mi to vadí,'' řekla. ``Na druhé straně je on jediný, kdo mi kdy vysvětlil kvantovou mechaniku tak, abych jí rozuměla.'' Takové bylo Richardovo kouzlo.

Druh hry Richard pracoval pro společnost s přestávkami následujících pět let. Počítač byl konečně vybaven hardwarem pro reálnou aritmetiku a jak přešel spolu s jeho následníky do komerční produkce, začal být více a více využíván pro numerické simulace, které Richard zahájil svým programem pro kvantovou chromodynamiku. Richardův zájem se přesunul z oblasti konstrukce počítače do oblasti jeho využití. Jak se ukázalo, konstruování velkého počítače bylo výbornou záminkou k hovorům s lidmi, kteří pracovali na nejvíce vzrušujících vědeckých problémech. Začali jsme spolupracovat s fyziky, astronomy, geology, chemiky. Každý z nich se pokoušel řešit problém, který dříve nebyl vyřešen. Stanovit, jak takovéto výpočty provádět na paralelních počítačích, vyžadovalo porozumění těmto výpočtům v detailu. A to bylo přesně to, co Richard miloval.

Pro něj bylo řešení těchto problémů určitým druhem hry. Vždycky začal tím, že se zeptal na nejzákladnější věci, jako např. ``Co slouží nejjednodušším příkladem?'' nebo ``Kdy řeknete, že odpověď je správná?'' Vyptával se do té doby, než problém zredukoval na nějakou podstatnou hádanku, o níž se domníval, že je schopen ji vyřešit. Pak začal pracovat, čmáral na kus papíru a poté hleděl na výsledky. Když byl vprostřed takovéhoto řešení hádanky, bylo nemožné ho přerušit. ``Neotravujte mě. Mám práci,'' říkal bez toho, že by odtrhnul oči. Na konci se buď rozhodl, že problém je příliš obtížný (v takovém případě o něj ztratil zájem), anebo naleznul řešení (v kterémžto případě strávil další den či dva jeho vysvětlováním komukoli, kdo byl ochoten naslouchat). Tímto způsobem pomáhal v práci na vyhledávání v databázi, geofyzikálním modelování, protein folding, analýze obrazů či čtení pojišťovacích formulářů.

Posledním projektem, na kterém jsem s Richardem pracoval, bylo simulování evoluce. Napsal jsem program, který simuloval vývoj populace pohlavně se reprodukujících bytostí po dobu stovek tisíců generací. Výsledky byly překvapivé v tom, že vývoj populace probíhá náhlými skoky, a ne očekávaným stálým zdokonalováním. Fosilní nálezy vykazují určité náznaky toho, že skutečná biologická evoluce mohla vykazovat takovouto přerušovanou rovnováhu, a tak jsme se s Richardem rozhodli podrobněji prozkoumat, co se děje. Tou dobou byl nemocný, a tak jsem odjel a strávil týden u něj v Pasadeně. Vypracovali jsme model evoluce konečných populací založený na Fokker-Planckově rovnici. Když jsem se vrátil do Bostonu, navštívil jsem knihovnu, kde jsem objevil knihu Motoo Kimury, která o této otázce pojednávala. K mému zklamání byly všechny naše ``objevy'' popsány na prvních několika stranách knihy. Když jsem volal Richardovi a říkal mu, co jsem našel, byl radostně rozrušen: ``Tak jsme to měli správně!'' řekl. ``Docela dobré na amatéry.''

V retrospektivě si uvědomuji, že ve všem, v čem jsme společně pracovali, jsme oba byli amatéry. V počítačové fyzice, neuronových sítích, i paralelních výpočtech jsme nikdy nevěděli, co děláme. Ale věci, kterým jsme se věnovali, byly tak nové, že nikdo z ostatních, kdož řešili podobné problémy, nevěděl, co dělá. To amatéři vytvářeli pokrok.

Říci to důležité, co znáš Pochybuji, že by tím, co Richarda zajímalo nejvíce, byl ``pokrok''. Vždycky hledal podobnosti, souvislosti, nový způsob pohledu na nějakou věc, ale myslím, že jeho motivací nebylo až tak porozumět světu jako nalézt nové myšlenky k vysvětlování. Objev nebyl pro něj úplný, dokud jej nepředal někomu jinému.

Pamatuji si na náš rozhovor přibližně rok před jeho smrtí. Procházeli jsme se v kopcích nad Pasadenou a zkoumali neznámou cestu. Richard, který se zotavoval z těžké operace rakoviny, chodil pomaleji než obvykle. Vyprávěl dlouhou a humornou historku o tom, jak si četl o své nemoci a jak překvapoval doktory, když předpovídal jejich diagnózy a své šance na přežití. Poprvé jsem se dozvěděl, jak daleko u něj rakovina postoupila, a tak mi historky nepřipadaly tak legrační. Všimnul si mé nálady, neboť náhle přerušil příběh a zeptal se: ``Co se děje?''

``Jsem smutný, protože umíráš,'' vykoktal jsem. ``Jo,'' povzdechnul si, ``také mi to někdy vadí. Ale ne tak, jak si myslíš.'' A po pár krocích dodal: ``Když zestárneš do mého věku, začneš si uvědomovat, že už jsi stejně většinu důležitého, co znáš, druhým lidem pověděl.''

Několik minut jsme pokračovali v tichosti, když jsme přišli na nějakou křižovatku, kde se Richard zastavil, aby se rozhlédl po okolí. Najednou se jeho obličej rozzářil: ``Hele,'' řekl beze stopy smutku, ``vsadím se, že Ti ukážu lepší cestu domů.'' A tak i učinil.


next up previous
Next: O autorech Up: No Title Previous: Učitel Richard P. Feynman

Lubos Lumo Motl
Sat Oct 25 19:12:57 EDT 1997