Svoboda ^^^^^^^ Podivuhodné byly pohledy různých velikánů historie, jakož i obyčejných lidí, na svobodu. Pro většinu byla svoboda ideálem a cílem nebo alespoň jedním z ideálů, pro další byla jen líbivým šatem, který si na sebe obléká lidská nepokora, nemravnost a neúcta k Bohu. Svoboda byla také heslem mnohých revolucí a reformací, kvůli níž lidé obětovali své životy. Mnohdy byla synonymem pro odstranění samozvaných vládců jiné národnosti nebo politického smýšlení, než měla většina snící o svobodě. Tato esej si klade za úkol zamyslet se nad svobodou z dvou pohledů, které se zdánlivě liší svou povahou a smyslem, které však jsou nicméně úzce provázány: totiž půjde o filosofickou otázku svobodné vůle a toho, zda je člověk opravdu strojitelem svého osudu, a půjde o otázku přirozeně vnímané a chápané svobody člověka v politickém smyslu slova, to jest jeho právem řídit svůj život podle rozhodnutí svých a nikoliv rozhodnutí člověka jiného. Tyto dva aspekty spojuje nejen společný kořen slova svoboda. Svoboda člověka konat relativně nezávisle na jiných lidech získává filosofický význam až v okamžiku, kdy alespoň v omezeném smyslu připustíme, že lidé samotní konají své skutky nezávisle na nadpřirozených bytostech nebo jednoznačně předurčeném osudu. Naopak filosoficky chápaná svobodná vůle (a otázky příbuzné) má význam pouze pro člověka, který již nabyl svobody konat nezávisle na příkazech nebo přáních jiných lidí. Začněme tedy otázkou svobodné vůle a podívejme se velmi zběžně na historický vývoj názoru lidí na tuto fundamentální otázku filosofie. Svobodná vůle ^^^^^^^^^^^^^ Před dávnými desetitisíci let si lidé nekladli otázky, odkud a kam kráčejí nebo kde se vzala jejich svobodná vůle. Tyto záhady se vynořily lidem na mysli až poté, co se stali lidmi, a úzce souvisí se vznikem jazyka a dalších duchovních darů. Intuitivně každý z nás cítí, že má cosi jako svobodnou vůli. Než člověk něco udělá, často se rozhoduje, která varianta je nejlepší, a užívá k tomu kritérií jak rozumových, a to všech možných druhů, tak také citu a pudů. Jakmile se pro jednu variantu rozhodne, má vnitřní pocit, že se mohl rozhodnout i pro variantu jinou a "nikdo" mu v tom nemohl zabránit, pokud daný skutek byl v silách dané osoby. Takto to lidé chápali asi vždycky. Záhada se znovuobjeví, ptáme-li se, "kdo" nebo "co" je tím, co ve skutečnosti rozhoduje o tom, jak se zachováme. Zkusme se na tuto otázku podívat trochu modernějším pohledem. Nabízí se nám několik zjevných kandidátů. Tím, co se rozhoduje, jsou neurony našich mozků (fakt, že centrum myšlení je umístěn v hlavě, lidé cítili již velmi dávno), případně mícha a jiné části organismu, odpovídající za jeho řízení. Poetičtějším jazykem lze tyto subjekty nazvat "duší". Otázka, která logicky následuje, je v tom, zda důvod, proč se tyto části organismu zachovaly tak a ne jinak, je způsoben něčím dalším. Mohli bychom totiž pátrat po dalších důvodech těchto důvodů, jakož i po důvodech důvodů oněch důvodů atd. - a logicky by takové snažení nevedlo k poznání: pokračovalo by donekonečna. Užitím Occamovy břitvy dojdeme k závěru, že je pragmatické a rozumné tento nekonečný řetěz úvah utnout již na začátku: identita člověka a integrita jeho rozhodování je jaksi zapuštěna do jeho duše, mozku nebo čehokoliv s ekvivalentním efektem. Pusťme se po linii jednoho ze základních myšlenkových systémů, totiž přírodních věd, a zkoumejme jejich pohled na svobodu. Ve starověku lidé neznali mnoho zákonitostí světa, a proto pokud některé znali, považovali je za jakési zákony analogické zákonům lidské společnosti, které jen jakýmsi neurčitým způsobem omezují lidi v jejich jednání, které jinak může být libovolné, protože lidé jsou obdařeni svobodnou vůlí. Mohli bychom meditovat nad vztahem ke svobodě lidí jako Platón, Sokrates nebo Aristoteles, ale to by vydalo na samostatnou esej. Posuňme se dále a navštivme středověk, ovládaný scholastickou filosofií. Ačkoliv roli Boha lze nahlížet tak, že Bůh určuje chod světa a stojí za vším děním, pro standardní středověké křesťanství byla lidská svobodná vůle esenciální, jelikož bez ní by pozbýval smyslu prvotní hřích, jakož i další fundamenty scholastické filosofie, které přetrvaly v křesťanství až dodnes. Křesťanský Bůh tedy nesměl být chápán jako cosi, co řídí úplně vše - a je tedy vlastně prázdným pojmem. Křesťanský Bůh musí být chápán jako velmi mocná a spravedlivá síla, která ovšem může mít zájmy, které jsou v rozporu se zájmy lidí, jelikož lidé byli obdařeni svobodnou vůlí; a neřešme teď otázku, kdo jim tuto svobodnou vůli dal. Přiblížil se ovšem novověk a na svět filosofie zazářily hvězdy Galileo Galilea a Isaaca Newtona, kteří založili vědu. Položili základy kvantitativnímu zkoumání přírody, tvorby hypotéz a jejich alternativ a mechanismu vyvracení chybných hypotéz. Nás ale zajímá hlavně dopad jejich idejí na otázku svobody. Brzy se zamyslíme nad tím, jak se rozvoj vědy postavil proti idejím svobodné vůle, které byly vlastní filosofům již díky antické tradici. Proto teď pro vyrovnání pohledu zmiňme okolnost v jistém směru opačnou. Albert Einstein napsal: "Všechna náboženství, umění a vědy jsou větvemi téhož stromu. Všechny jejich aspirace směřují k tomu, aby byl lidský život zušlechťován, pozvedají jej nad sféru pouhé fyzické existence a vedou člověka ke svobodě." Zde je slovo svoboda míněno zejména jako nezávislost na našich fyzických potřebách, které ovlivňují zvláště člověka, pro kterého mají velkou váhu. Tuto otázku nezávislosti na pudech budeme diskutovat v druhé části eseje a teď se vraťme do dob Isaaca Newtona. Newton pochopil, že pohyb planet je zákonitý a řídí se diferenciálními rovnicemi. K tomu musel sám vymyslet infinitesimální počet (nezávisle na Leibnizovi) a provést dvojí limitní přechod. Uvědomil si také, že za pohybem planet a pohybem jablka padajícího na jeho hlavu stojí tatáž síla, gravitace. Byly položeny základy techniky a lidé usilovali o rozšíření Newtonových idejí na další jevy, a to často velmi úspěšně. Proto se začal i mezi filosofy šířit determinismus: veškeré dění je jednoznačně předurčeno z počátečních podmínek v libovolném čase pomocí deterministických zákonů. Největšího sebevědomí docílily deterministické názory za doby Laplacea, který rád říkal: "Řekněte mně stav vesmíru a já vám předpovím, co se stane v libovolně vzdálené budoucnosti." Mnozí filosofové brali toto poselství determinismu fatálně, dokonce jako důvod k pasivitě a beznaději: nemá cenu se o nic snažit, vše je stejně předurčeno. Jistě nejsem sám, kdo naopak tvrdí, že otázka, zda je svět deterministický nebo nikoliv, nemůže mít vůbec žádný racionální vliv na lidské jednání. Schopenhauer řekl, že člověk sice může dělat, co chce, ale nemůže chtít, co chce. Lze to interpretovat také tak, že pokud připustíme člověku svobodnou vůli ve filosofickém smyslu, v chápání hlubokých zákonitostí světa si tím nepomůžeme, protože tím akorát posuneme původní otázku na otázku po důvodech, že je ona vůle právě taková. Ve skutečnosti je rozhodování člověka závislé na sociálních a jiných podmínkách, které ovlivňovaly jeho život, nebo alternativně řečeno - na vnitřním stavu jeho myšlení a pudů, jejichž povaha je také do značné míry nebo snad i úplně dána jeho genetickou výbavou či prostředím, kde člověk žije. Třeba říci, že tohle vnímání svobodné vůle bylo vlastní většině přírodních vědců, zvláště fyzikům, jak lze vidět např. v Einsteinově "Jak vidím svět". Ve dvacátém století se objevila kvantová mechanika, která determinismus z vědy vymetla a učinila z něho "jen" zákon platný v limitě klasické teorie: nelze tedy předpovídat budoucnost jednoznačně, lze pouze počítat pravděpodobnosti různých průběhů budoucnosti. Mnoho filosofů v tom vidělo naději návratu svobodné vůle na scénu: jestliže naše chování není jednoznačně předurčeno, zůstává prostor pro svobodnou vůli zúčastněných subjektů. Richard P. Feynman ve svých přednáškách však důsledně vysvětluje, že neurčitost budoucnosti byla prakticky přítomna již v době deterministických teorií, protože člověk ani tehdy nemohl být schopen předpovídat dostatečně přesně jevy, které lze ovlivnit rozhodnutím mozku. Proti determinismu se může postavit jeden zdánlivý protiargument: pokud by bylo možné počítat budoucnost, mohl by člověk XY spočítat, jak se má chovat v den ABC, a schválně by se zachoval jinak. Tento argument je však lichý, a to proto, že při onom výpočtu by bylo třeba zohlednit i atomy člověka XY, včetně těch v jeho mozku, které přece také systém ovlivňují. Je ovšem principiálně nemožné, aby měřící přístroj sám změřil stav všech svých částí. Přestože je tento argument chybný, determinismus v našem světě skutečně existuje jen aproximativně. Z praktického hlediska se tedy nezměnilo nic a změny lidských pohledů na svobodnou vůli v důsledku vzniku kvantové teorie lze chápat jen jako emocionální projevy. Politická svoboda ^^^^^^^^^^^^^^^^^ Marx a Engels mluvívali o zákonitostech historie s takovým důrazem, že člověku zůstává někdy až rozum stát. Jejich teze o tom, že hospodářské zákony jsou přírodními zákony, tendencemi působícími a pronikajícími s železnou nutností, že jednotlivec není odpovědný za poměry, jejichž je sociálním produktem, ať se nad ně subjektivně povznáší sebevíc, že lidé vcházejí v nutné výrobní poměry, nezávislé na jejich vůli, lze obecně shrnout slovy "příliš daleká extrapolace úspěchů přírodních věd do oblasti věd sociálních, kde metody věd přírodních z principu nemohou slavit takové úspěchy". Engels a Marx přijímali Hegelův výrok: "Nutnost je slepá jen potud, pokud se nechápe." A Engels k tomu dodává svůj výklad svobody vůle: "Svoboda vůle neznamená nic jiného než schopnost rozhodovat se s věcnou znalostí. Čím svobodnější je tedy náš soud o určité otázce, s tím větší nutností bude určen obsah tohoto soudu, kdežto nejistota plynoucí z neznalosti, která zdánlivě volí mezi několika možnostmi, dokazuje právě tím svoji nesvobodu, dokazuje, že je ovládána předmětem, který by právě měla ovládat." Navzdory relativní rozumnosti tohoto názoru v něm vidíme snahu nadřídit rozum nad všechny ostatní síly a tvářit se přitom, že existuje "objektivní znalost", která jednoznačně determinuje "správné rozhodnutí". Není snad třeba říkat, že lidé, kteří si váží svobody jako jedné z hlavních hodnot euroamerické civilizace, si spíše myslí, že "správné rozhodnutí" není metafyzicky jednoznačně zakotveno a právě v tom, že si tuto skutečnost přiznáme, leží hlavní síla rozmachu naší civilizace. Marx a Engels však spojovali úplné osvobození člověka se socialistickou revolucí a pádem soukromého vlastnictví. Dnes tento názor můžeme vnímat jen jako reklamní ideologický nános. Tento líbivý výkřik o svobodě však není vlastní jen Marxovi: i náboženští fundamentalisté rádi spojují úplnou závislost na Bohu se slovem "naprostá svoboda". Podle mého skromného názoru je jediným důvodem to, že slovo "svoboda" zní pozitivně. Odnepaměti spolu lidé bojovali a zotročovali jeden druhého. Člověk, který se stal otrokem, většinou toužil po svobodě. Tato touha je vlastní snad každému živému tvoru a je zakotvena biologicky i rozumově. Lidé se také organizovali do skupin, kmenů a později států a bojovali proti sobě i v těchto uskupeních: zotročeny tedy bývaly i jednotlivé kmeny a národy. Zvláště těm zotročeným svítil jako jasná hvězda před očima obsah slova "svoboda". Zde je slovo "svoboda" chápáno jako fakt, že člověk nebo skupina lidí není ovlivňována mocí lidí nebo skupin jiných. Ovšem jiní lidé nejsou tím jediným, co může člověka učinit nesvobodným. Člověk může být také otrokem pudů, vlastních špatných vlastností nebo dogmat slepě převzatých z minulosti. Ve všech těchto případech znamená slovo svoboda hlavně vizi změny života na život pestřejší, ušlechtilejší a nezávislejší na jiných silách. Vraťme se ale k politickému významu úvah o svobodě. Tomáš Garrigue Masaryk píše v díle Rusko a Evropa z roku 1913: "V Evropě musela být svoboda draze vykupována reformacemi a revolucemi a nebyla dosud všude vykoupena. Evropa již dokáže snášet tuto svobodu, která je důsledkem velkých duchovních bojů a dlouhé duševní práce. V Rusku evropské myšlenky, evropský duchovní život nezbytně působí revolučně. Teokracie zakazuje a potlačuje tyto myšlenky a tento duchovní život, ale zakázané ovoce evropské civilizace se trhá proto tím dychtivěji." Svoboda je skutečně hodnotou, která má svoje kořeny hluboce zapuštěny do západní nebo jinak řečeno do euroamerické kultury. V naší evropské oblasti se ideál svobody vyvíjel zejména díky odkazu antickému, který však byl výrazně formován křesťanstvím. Křesťanství má ze světových náboženských systémů pravděpodobně nejblíže k ideji svobody, v čemž lze spatřovat vliv starého Řecka a Říma. V Genesis je psáno, že Bůh stvořil lidi a dal jim nejen svobodu nad svým konáním, ale i moc nad zemí a její flórou a faunou. V evropském kulturním prostoru byla již tradičně akcentována svoboda jednotlivce jako protipól zájmů skupiny nebo národa. Lidský život je, pravda, z největší části závislý na jiných lidech. Jeden nás naučil jazyk, díky kterému se lze dorozumívat s jinými lidmi. Ten jazyk jiní lidé vymysleli a další doplňovali a zdokonalovali. Člověk nemůže zvládat všechny činnosti naráz. Jídlo mu obstarává jeden bližní, zábavu druhý atd. Z tohoto důvodu musí cítit a snad i většinou cítí vděčnost lidskému pokolení, do kterého sám patří. V evropském systému myšlenek však toto není dostatečným důvodem, aby člověku byla upírána jeho vlastní svoboda a jeho vlastní práva. Také právě proto, že tvůrci oněch hodnot pro společnost jsou jednotliví lidé, si je třeba vážit lidské svobody. Druhou tváří svobody je zodpovědnost. Člověk nebo jakákoliv jiná bytost, pokud je nesvobodná, nenese obvykle zodpovědnost za svoje rozhodnutí, poněvadž povahu těchto rozhodnutí určuje někdo jiný nebo něco jiného. Naopak, je-li člověk svobodný, je také zodpovědný za činy, které provádí, a rozumný člověk si je této zodpovědnosti vědom a tato zodpovědnost ho vede k lepšímu vážení při svých rozhodnutích. Závěr ^^^^^ Zamysleli jsme se nad svobodou z mnoha úhlů pohledu. Ale jak pravil Goethe, šedá je teorie a zelený strom života. Těšme se tedy z vlastní svobody, která je dost velká na realizaci mnohých našich snů, buďme si vědomi, že tam, kde začíná svoboda jiných lidí, končí naše svoboda, a směřujme svým snažením k svobodě vlastní i svobodě lidstva.