Schrödingerova kočka

Pestré byly představy lidí o podstatě kvantové mechaniky. Kodaňská škola správně vystihla, že zásadní úlohu v kvantové mechanice hraje měření, jakožto interakce objektu kvantového s objektem, který se chová zaručeně klasicky. Shoda kodaňské teorie měření se zkušeností byla fenomenologicky v pořádku, neuspokojovala však přirozenou touhu fysika popisovat měřící přístroj nebo lidskou postavu kvalitativně stejnými prostředky jako mikročástice. Necháme-li vlnovou funkci popisující kočku uzavřenou ve skříňce s kladívkovým zabíjecím mechanismem, spouštěným náhodně se rozpadajícím jádrem atomu, vyvíjet se podle Schrödingerovy rovnice, zdá se, že za určitou dobu bude kočka ve stavu, jež jest lineární kombinací mnoha makroskopicky odlišných stavů, pro jednoduchost mluvme jen o dvou, živá a mrtvá . Pozorovatel, který nakoukne do skříňky, nepochybuje o tom, že buď bude kočka živá, nebo mrtvá. Starší chápání kvantové mechaniky však naznačovalo, že kočka je v superposici a chudák, kdo nakoukne a spatří mrtvolu, ten de jure zvíře zabil, a stavy např. živá mrtvá mohou být stejně tak použity jako básové stavy, do nichž se stav promítá podle vypočtených pravděpodobností. Ale už jste někdy viděli kočku ve stavu živá mrtvá ? Není divu, že v takové nejistotě obstáli i solipsistické výklady, podle nichž se do rozmazaných stavů dostává nejen kočka, ale i počítač, který registruje kočičinu živost, stejně jako ostatní lidé, a jen Já tuto vlnovou funkci rozkládám do stavů vědomí, které jsem si vybral sám, nebo je zvolil Bůh či kdosi jiný. Tato redukce není změnou fysické vlastnosti, ale jen stavu vědění, a tak může probíhat i nadsvětelnou rychlostí. Všechny uvedené krajně idealistické popisy však byly úspěšnější než materialistické snahy uvedené v dalším odstavci. Dnes již naštěstí na kočku nahlížíme jinak, a možná dnešní výklad by uspokojil i Alberta Einsteina, aby uznal, že Bůh hraje v kostky.