next up previous
Next: Relativita Up: Víra v biologii Previous: Dobro a zlo

Sobectví

Péče o druhé je velice oceňována a starost o sebe je často haněna. Slovo sobectví známe v hanlivém významu, nicméně uspořádání života řádem evoluce dostatečnou dávku sebe-starosti vynucuje. Geny, které by se neprosazovaly, nepřežijí. Jedinci -- jejich nositelé -- se musí drát o limitující zdroje, o potravu. Ty genetické varianty, které se dostatečně nervaly o zdroje, se k nim jednoduše nedostaly a dávno zahynuly.

A kde je v evoluci schována ta péče o druhé? Najdeme ji, když sledujeme přírodní výběr ne na úrovni jedinců, a na úrovni skupin. Pro předání genů, jež jedinec nese, není úplně bezpodmínečné, aby on sám měl úspěšné potomky. Vždyť spoustu jeho genů mají i jeho příbuzní. (Čím bližší příbuznost, tím větší podobnost genové výbavy.) A tak pro reprodukci genů vyskytujících se v nějaké skupině více než v jiných může být výhodné ustanovit kooperaci jedinců, případně nechat některé jedince se obětovat, aby ostatní lépe prosperovali. Proto se v nás vyvinul sklon k altruismu, proto ho tak ceníme, a proto jsme za altruistické činy odměňováni příjemnými pocity. Tímto se vysvětlí, proč příroda vytvořila lidi, kteří nemají děti či se o ně málo starají -- třeba lidi, kteří se zcela oddají své práci, že nejsou schopni mít rodinu nebo se jim ji nepodaří založit nebo ji v důsledku této oddanosti práci ztratí, anebo -- homosexuálové. Prostě to je pro celek výhodné, když někteří nemají děti a mají tedy více času věnovat se druhým.

To, co trvá navždy, nejsme my. Umíráme, aby naše děti měly místo k žití. To, co trvá, jsou naše geny a tím slovem naše nemyslím jen našeho individua, ale celého lidstva, celého živočišného světa, celé živé přírody. Na našich individuích záleží jen jako na částech celku, jsme jen skořápky, ač nezbytně nutné, věčné existence našich genů. V beletrii je tato skutečnost hezky vystižena např. v Tuláku po hvězdách.

Pravděpodobně kvůli naší genetické příbuznosti s ostatním živým světem je nám líto ničení přírody. Když zahyne poslední pár nějakého živočišného druhu, zemře tím i kousek z nás -- jedna varianta, jak se některé z našich genů reprodukovaly. A tak se ty geny ozývají a je nám smutno -- chtějí přežít, a tak nám lítostí a smutkem chtějí zabránit v další destrukci. Nikde není napsáno, že se příroda má zachovat, ta lítost je jen její samoregulující mechanismus.


next up previous
Next: Relativita Up: Víra v biologii Previous: Dobro a zlo

motl@physics.rutgers.edu