Popularita racionality

Motto: Věda se na rozdíl od pavědy může pochlubit výsledky.
Pavěda se zase na rozdíl od vědy výsledky chlubí.

Dnešní lidstvo je zasaženo jednou nepříjemnou nemocí, totiž ztrátou důvěry v rozum a svěží myšlenky, doprovázenou rozmachem víry v paranormální jevy a nárůstem prestiže rozmanitých druhů šarlatánů a podvodníků. Tyto názory jsou podporovány intelektuálním relativismem, který se rozpíná téměř všude a který budeme pro jednoduchost nazývat "postmodernismem". O to cennější je, že i na internetu najdeme mezi mnoha stránkami opěvujícími paranormální jevy i Occamovu břitvu, věnovanou "skeptickým" názorům.

V tomto článku se pokusím podívat na kořeny i projevy problému, stejně jako na možné cesty ven. Věřím, že i "skeptik" může být v jádru duše optimistou a že dnešní postmoderní doba nebude trvat věčně. :-) Tento optimismus mě vede i k tomu, že slovo "skeptik" píšu v uvozovkách. Pro účely tohoto článku, paranormálním "jevem" míním iracionální projev lidské bytosti, projevující se ochotou uvěřit v existenci experimentálně nepotvrzených či sporných jevů, která odporuje všem zkušenostem a výsledkům lidského snažení, které obsahuje dnešní věda. Navzdory tomu, že se tato definice liší od konvenční definice, by neměla tato neshoda vést k nedorozuměním.

Příznaky krize

O prázdninách mně tatí řekl, že jeho spolupodnikatel si koupil destičku, kterou položí pod postel v místě odpovídající přibližně polštáři, a ubrání se tak geopatogenním zónám. Tuto destičku vyrábí jakési zemědělské družstvo. Vyslovil jsem před ním "smělou" hypotézu, že geopatogenní zóny podle všech vědeckých poznatků neexistují. Trochu jsem se obával, že zareaguje podobně jako desítky postmodernistů, před kterými stačí říci, že geopatogenní zóny jsou hloupost, a hned do vás začnou kopat jako do dogmatika, fanatika zkostnatělé vědy, omezence a arogantního nadutce. :-)

Reakce však byla jiná. Můj otec je velmi technicky nadaný a řekl bych, že je i dobře informovaný. Moje odpověď ho poměrně rozradostnila a řekl mně, že ho vůbec nenapadlo o existenci geopatogenních zón pochybovat. Bral geopatogenní zóny jako fakt, poznatek moderní vědy. Nicméně stačilo znovu potvrdit, že oficiální věda existenci jevu "geopatogenních zón" neuznává, a měl ve věci jasno. Otec asi vždycky intuitivně cítil, že teorie "geopatogenních zón" nezní přirozeně. Také mu vždy metody užívané vědou připadaly správné a věděl, jakou roli sehrála věda například v době druhé světové války, což je jeden z jeho koníčků. Bylo mu však vnuceno, že tatáž moderní věda odhalila jev "geopatogenních zón". Tenhle příklad jsem řekl jako ukázku toho, jak daleko sahá neinformovanost. Řekl bych, že mnoho lidí si udržuje zdravý rozum, ale informace o tom, co vlastně naše "oficiální" věda uznává a co nikoliv, se k nim vůbec nedostane. Nikdo asi na tom není zainteresován.

Ale nejsou všichni takoví, že ano. Komunismus v sovětském bloku padl a občas slyšíme dodatek, že spolu s ním padl i vědecký pohled na svět. Bohužel, z jistého hlediska je to pravda. Nelze se tomuhle vývoji až tolik divit. Postmodernismus má svoji velkou líheň právě v zemích, které se zotavují ze socialismu. V těchto zemích cítí mnoho lidí potřebu říkat určité věci jen proto, že v době komunismu na to neměli dost odvahy. Marxismus, který měl být ideovou základnou komunismu, v sobě obsahoval i naivní názory, podle kterých lze formulovat prakticky exaktní zákony vývoje společnosti, analogické fyzikálním zákonům. Toto přecenění mechanistického pohledu na svět se svým pádem nutně přineslo podcenění vědeckého pohledu na svět obecně.

Člověk by si ale asi neměl nechat vnutit klam, že komunismus je s vědou nějak úzce spojen. Tak například i Lenin měl často velmi naivní názory na vědu. Psal například, že každý elektron je vesmírem či galaxií, v níž je ohromné množství dalších částic, a že tato hierarchie ruských matrjošek je dokonce nekonečná. To bylo v době, kdy lidé již začali chápat stavbu atomu a nerozlišitelnost elementárních částic, Pauliho princip atd.

Je také poměrně evidentní, že věda se více rozvíjela právě v kapitalistických zemích, podobně jako mnoho dalších sektorů lidské aktivity. Mnoho pohlavárů komunistických režimů mělo také svoje astrology. A naopak, mezi disidenty a kritiky režimu nalezneme i velké vědce, jmenujme třeba Andreje Sacharova. Jako závěr těchto odstavců bych řekl, že spojení věda-komunismus je víceméně účelovou nálepkou, kterou někteří užívají ve svém boji proti lidskému rozumu.

Parapsychologie má mnoho forem. Parapsychologie samotná je termínem posledních let pro aktivity, kterým se předtím říkalo psychotronika nebo biotronika. Lze studovat nit tohoto oboru lidské činnosti a nalezli bychom kontinuitu s prozaickým slovem "kouzelník". Hranice mezi vědou a pavědou nebyla samozřejmě tak ostrá v dobách, kdy i nejvzdělanější lidé věděli o světě mnohem méně než dnes. Tak například Johannes Kepler, objevitel fenomenologických zákonů pohybu planet, se živil jako astrolog. Vymyslel i zajímavou identifikaci mezi Platónovými tělesy a planetami, z vědeckého hlediska zcela neodůvodněnou. Nicméně dnes je hranice velmi ostrá, ačkoliv by ji parapsychologové rádi otupili a sami sebe také prohlásili za vědce.

Uvedu několik příkladů dnes rozšířených "jevů". Myslím, že by tyto "jevy" měly být sepsány kompletněji a měli bychom se pobavit o tom, jaká je nebezpečnost jednotlivých jevů pro společnost obecně a pro zdravý rozum.

Co lidi k paranormalitě a postmodernismu vede?

Rozmach postmoderních názorů je skutečně ohromný a stojí za to podívat se na příčiny tohoto "úspěchu". Lidé často cítí vědu jako cosi nudného, postihujícího jen velmi malou část skutečnosti. Co popíše věda, ztrácí podle těchto lidí krásu. To znamená, že tito lidé skutečně nemohou chápat krásu světa a jeho racionálního obrazu. Necítí, že vědecká teorie je často krásnější než ty reálné jevy samotné a že se v ní skrývá velká část opravdového šarmu stvoření. Chyba musí být už někde ve vzdělávacím procesu. Jako příklad názoru na vědecké metody poznání uvedu následující text, který v sobě má jakousi moudrost: Odhlédneme-li od literární kvality textu, skrývá se v něm několik omylů. Autor nechce vidět, že věda zkoumá i ty oči a kly a že "nevěda" nemůže mít nějaké lepší metody zkoumání, než které jsou v principu přístupné i vědě. Řečeno oním poetickým jazykem: všichni lidé jsou stejní slepci, když lezou po slonovi, vědci však používají slepeckou hůl, logiku, matematiku a "pár" dalších drobností. Autor také nechce vidět, že pokud chceme nějaký složitý objekt poznat, je ho skutečně třeba rozdělit na dílčí teoretické konstrukce, které pak sice chápeme v celku, ale pro zkoumání jedné z nich je rozumné předpokládat, že je ovlivňována jen několika mála jinými faktory, zatímco většinu ostatních lze prakticky zanedbat. O tom, co je tou hlavní příčinou toho či onoho jevu, je přece věda v neposlední řadě. Je třeba však vzít na vědomí, že názor na tyto otázky je tématem sporů mezi redukcionisty a "holisty" odnepaměti.

Další velkou překážkou, která brání i většině filosofů pochopit podstatu vědy, je totální necit pro pojem efektivní teorie. Věda poznává svět jaksi po etapách a pro pochopení určité třídy jevů lze objevit jakousi zjednodušenou verzi teorie, která stojí za celým naším světem. Tato zjednodušená verze má omezenou sféru působnosti, ale tato hranice je obvykle velmi daleko, a proto je možné zcela spolehlivě užívat tuto teorii i nadále pro danou třídu jevů a považovat ji za "pravdivou". A tak například astronomové mohou v drtivé většině případů dále užívat Newtonovy mechaniky a docházet ke stejně správným závěrům, k jakým vedla Newtonova mechanika i před objevem obecné relativity.

Tohle je pro mnoho myslitelů nestravitelný oříšek. Jsou přesvědčeni, že i věda funguje stejně jako filosofie a podobné oblasti lidské činnosti. A tak například Einstein podle nich zbořil celou Newtonovu fyziku a ukázal, že Newton byl vlastně omezenec. Jednoduše filosofové jsou velmi zvyklí na jistý způsob práce, v němž se ideje většinou nevyvracejí pomocí experimentů nebo velkých intelektuálních výkonů, ale spíše pomocí politického vlivu a osobních styků. Je pro ně těžké si představit, že existuje něco jako objektivní řád světa, který mohou všichni vědci vnímat de facto stejně. A nechápou, že Einstein našel hlubší strukturu, která prakticky celou Newtonovu fyziku v sobě obsahuje a je pro ní vlastně i novým důkazem. Stejně jako to, že i Newton už věděl, že jeho rovnice jsou jen jakýmsi efektivním přiblížením nějaké hlubší fyziky.

Navzdory těmto svým intelektuálním limitům, jsou i takoví filosofové vnímáni jako intelektuální autority a ovlivňují tak názor celé veřejnosti.

Mohou mít v něčem podstatném postmodernisté pravdu?

Předem upozorňuji, že nebudu předstírat moudrost tak, že bych pravil "neříkám tak ani tak, ale na má slova dojde". :-) Následující text v sobě obsahuje prakticky negativní odpověď na otázku v nadpisu. Začněme jedním argumentem postmodernistů, který asi podporuje jejich víru ve filosofii "Anything goes" aneb "Všechno je možné", z níž vyvěrá jejich přesvědčení, že jevy odporující "dnešním" přírodním zákonům mají stejnou míru existence jako jevy, které jsou s nimi v souladu. V těchto větách, které jsou za jisté interpretace pravdivé, se skrývá mnoho omylů postmodernistů. Většinou je první věta doprovázena příkladem o tom, jak Francouzská akademie prohlásila létací stroje (či kameny padající z nebe) za hloupost, případně jak chtěli zrušit patentové úřady, protože již všechno bylo vynalezeno atd.atd. Část omylu pramení z nepochopení efektivní teorie jako cesty k rozšiřování našich obzorů. O tom již byla řeč. Neodpustím si ale ani pár dalších komentářů: Druhá věta citátu má odbornější charakter. Věnujme jí proto tři zvláštní odstavce.

Jak z toho ven?

Asi nejsem ten, kdo by měl udělovat lekce správné strategie při boji za návrat k pravým hodnotám, mezi nimiž je pokora k řádu, kterým se řídí příroda, jakož i pokora k poctivé práci, kterou je třeba pro poznání udělat, a k osobnostem historie a současnosti, které pomohly lidstvu poznat z tohoto řádu více a případně toto poznání i k něčemu obecně dobrému využít. Strávil jsem debatami nebo spíše spory se zastánci a polozastánci parapsychologických fenoménů stovky hodin a z prakticky nulových výsledků této snahy je zřejmých několik závěrů. Z právě uvedených bodů na nás asi moc optimismu nedýchne. Všechny body v podstatě implikují, že proti parapsychologii v diskusi bojovat nelze. Přesto nechci u takového pesimistického závěru setrvat. V minulých odstavcích jsem popsal i můj názor na historické pozadí celého procesu. Je zjevné, že v nedávné minulosti se stalo něco špatného. Vědecká komunita částečně ztratila kontakt s národem. Vyjdeme-li z našeho nejhlubšího přesvědčení, že popsaná krize neodráží žádnou krizi racionalismu jako postoje k světu a vědy jako takové, ale pouze krizi v jejich interakci s veřejností, naskýtá se několik tématů k úvaze a návrhů koncepce řešení. Děkuji Pavlovi Vachtlovi za cenné diskuse a připomínky k obsahu tohoto dokumentu.

Tento hříšný a vědecky dogmatický dokument sepsal Luboš Motl.
Autor se narodil 5.prosince ve znamení Hadonoše a ti jak známo na astrologii nevěří.