Klikněte sem pro zrušení rámečků
Stáhněte si novou verzi Netscapu kliknutím na N-draka. ENGLISH VERSION not yet available. Fotku zvětšíte kliknutím.




Jako každý rok, i v roce 1999 se konala letní škola částicové fyziky TASI. A stejně jako ve většině případů to bylo v Boulderu v americkém státě Colorado. Účastníci každý den vyslechli přibližně pět přednášek, a to nejen o rozmanitých aspektech teorie strun, ale také o částicové fenomenologii a dokonce i o experimentech. Na skupinové fotce vidíte řadu známých tváří ze světa fyziky a také řadu mých kámošů z Colorada.



Boulder je zasazen do malebné krajiny Skalistých hor a kromě fyziky jsme měli příležitost věnovat svůj čas i výpravám do přírody a také žranicím. Jednu takovou vidíte na fotce vpravo. Opékalo se a jedlo se tam hodně masa a pilo se pivo, víno a další tekutiny, co jen srdce ráčilo. Na této fotce se mně podařilo schovat tak, že téměř nejsem vidět. Vlevo u stolu se usmívá Tuan z Vietnamu a hned za ním Kátja, manželka Eduarda Limy z Brazílie, kterého vidíte hned vedle. Vpravo se nad stůl naklání "nihao" z Číny v šedivé košili.

Na fotografii vlevo už vidíme okamžik odpočinku při jednom z mnoha výletů do Rockey Mountains. Postava stojící vpravo ode mě je Veronika Hubený, fyzička a dcera kdysi českého astronoma, jehož rodina utekla do USA už dávno za totality. Při jednom z výletů jsme procházeli zasněženými kopci a museli jsme překročit i řeku. Vymyslel jsem strategii "zuj se a přejdi suchou botou", kterou ode mne mnoho kolegů okopírovalo. Byla to ale pěkná ledárna. Všude kolem sníh a my si vykračujeme jako v létě.

Vpravo jsme se viditelně priblížili vrcholu, který byl asi 3000-4000 metrů nad mořem. Bohužel se mně popletly údaje ve stopách a v metrech, a proto jsem si ani jedno číslo nezapamatoval pořádně. Parta lidí uzavřela sázku, že dokáže vyběhnout na ten zdánlivě malinký kopeček za mnou a za Tuanem za čtvrt hodiny. Vyhráli, protože ten kopeček je v podstatě opravdu malinký. O pár hodin později jsme se museli prodírat po důkladně zasněženém svahu a pěkně to klouzalo. K ohrožení života ale nedošlo, na rozdíl od roku 1992, kdy jsem v Norsku na zledovatělém svahu uklouzl a řítil se asi 50 metrů nekontrolovatelně dolů. Nakonec jsem si tehdy správně vybral směr, kde mám klouzačku ukončit, a skončil jsem jen s lehkými odřeninami (a dva dny jsem necítil dlaně, kterými jsem se snažil brzdit).
Při náročném výletu do vysokých hor se spotřebovává rychle energie, a tak je občas třeba její zásoby doplnit. Pokud si pamatuji, nevzal jsem si tehdy na celý den nic k jídlu a k pití, ale dokázal jsem si něco vyžebrat a vydělat si také nějakou tu poživatinu tím, že jsem někomu nesl batoh. Vlevo na fotce je Tuan, vpravo já a veprostřed Jurij Čepelev? Snad ano...
Poněvadž mám nějaké fotky, které nechci mazat, chci se blíže zastavit u jednoho fenoménu z TASI-99, konkrétně u Nadiji Tkačukové z Ukrajiny. Na skupinové fotce ji vidíte jako třetí zleva ve spodní řadě. Je třeba říct, že tato arogantní občanka bývalého Sovětského svazu v sobě má něco přitažlivého. S fotkou vpravo nemám nic moc společného.

Nadija se začala učit anglicky pouhých 8 měsíců před TASI v okamžiku, kdy přišla studovat na Pensylvánskou státní univerzitu, přesto mluvila celkem přijatelně. Sovětský přízvuk ale skrýt nemohla. Navzdory tomu měla dost sebevědomí, aby neustále ryla do mé angličtiny, že prý óna se aléspoň snážít, ale já sa vůbec něsnážim. Nadija ráda rýpala do mnoha, ale mě si opravdu oblíbila. Na fotce vlevo ji vidíte s jejím koněm Malyšem. Tento rozkošný živočišný druh neopustila ani v USA.

Také ráda kritizovala moje oblečení. Někteří její rány přijímali jako Ježíš Kristus. Dostali-li ránu na jednu tvář, nastavili druhou. Tak například Tomeu Fiol (na skupinové fotce v dolní řadě úplně vpravo), s nímž jsem měl společnou kancelář na Rutgers, ji jednou vyzval k tanci, načež mu Nadija odpověděla "Proč bych měla tancovat s Tebou, když je kolem tolik hezkých hochů?". Tomeu to přijal tak, že má Nadija pravdu. Já se ale nikdy nedal, a tak to u obědů a u večeří často velmi jiskřilo.
Nadija odjela z TASI o týden dříve, párkrát jsme se setkali v místnosti s počítačem Apple, na kterém jsme se předháněli ve hře Nanosaurus, ale teprve až poslední den jsem došel k tomu, že si naše vztahy musíme ujasnit. Vyjasnili jsme si, co bylo v pozadí našeho vzájemného škádlení, a tak se loučení neobešlo bez několika slz. Detaily jsou tabu.


Made by
LUMO
Jste právě čtenářem této stránky.
Pondělí, 5.března 2001