Klikněte sem pro zrušení rámečků
Stáhněte si novou verzi Netscapu kliknutím na N-draka.
ENGLISH VERSION not yet available.
Fotku zvětšíte kliknutím.
Jako každý rok, i v roce 1999 se konala letní škola částicové fyziky TASI.
A stejně jako ve většině případů to bylo v Boulderu v americkém státě
Colorado. Účastníci každý den vyslechli přibližně pět přednášek, a to
nejen
o rozmanitých aspektech teorie strun, ale také o částicové fenomenologii a
dokonce i o experimentech. Na skupinové fotce vidíte řadu známých tváří
ze světa fyziky a také řadu mých kámošů z Colorada.
| |
 |
Boulder je zasazen do malebné krajiny Skalistých hor a kromě fyziky jsme
měli příležitost věnovat svůj čas i výpravám do přírody a také
žranicím. Jednu takovou vidíte na fotce vpravo. Opékalo se a jedlo se tam
hodně masa a pilo se pivo, víno a další tekutiny, co jen srdce ráčilo.
Na této fotce se mně podařilo schovat tak, že téměř nejsem vidět. Vlevo u
stolu se usmívá Tuan z Vietnamu a hned za ním
Kátja, manželka Eduarda Limy z Brazílie,
kterého vidíte hned vedle. Vpravo se nad stůl naklání "nihao" z Číny
v šedivé košili.
 |
Na fotografii vlevo už vidíme okamžik odpočinku při jednom z mnoha výletů
do Rockey Mountains. Postava stojící vpravo ode mě je Veronika Hubený,
fyzička a dcera kdysi českého astronoma, jehož rodina utekla do USA už
dávno za totality. Při jednom z výletů jsme procházeli zasněženými kopci a
museli jsme překročit i řeku. Vymyslel jsem strategii "zuj se a přejdi
suchou botou", kterou ode mne mnoho kolegů okopírovalo. Byla to ale pěkná
ledárna. Všude kolem sníh a my si vykračujeme jako v létě.
| 
|
Vpravo jsme se viditelně priblížili vrcholu, který byl asi 3000-4000 metrů
nad
mořem. Bohužel se mně popletly údaje ve stopách a v metrech, a proto jsem
si ani jedno číslo nezapamatoval pořádně. Parta lidí uzavřela sázku, že
dokáže vyběhnout na ten zdánlivě malinký kopeček za mnou a za Tuanem
za čtvrt hodiny. Vyhráli, protože ten kopeček je v podstatě opravdu
malinký. O pár hodin později jsme se museli prodírat po důkladně
zasněženém
svahu a pěkně to klouzalo. K ohrožení života ale nedošlo, na rozdíl
od roku 1992, kdy jsem v Norsku na zledovatělém svahu uklouzl a řítil se
asi 50 metrů nekontrolovatelně dolů. Nakonec jsem si tehdy správně vybral
směr, kde mám klouzačku ukončit, a skončil jsem jen s lehkými odřeninami
(a dva dny jsem necítil dlaně, kterými jsem se snažil brzdit).
 |
Při náročném výletu do vysokých hor se spotřebovává rychle energie, a tak
je občas třeba její zásoby doplnit. Pokud si pamatuji, nevzal jsem si
tehdy na celý den nic k jídlu a k pití, ale dokázal jsem si něco
vyžebrat a vydělat si také nějakou tu poživatinu tím, že jsem někomu nesl
batoh. Vlevo na fotce je Tuan, vpravo já a veprostřed Jurij Čepelev? Snad
ano...
Poněvadž mám nějaké fotky, které nechci mazat, chci se blíže zastavit u
jednoho fenoménu z TASI-99, konkrétně u Nadiji Tkačukové z Ukrajiny. Na
skupinové fotce ji vidíte jako třetí zleva ve spodní řadě. Je třeba říct,
že tato arogantní občanka bývalého Sovětského svazu v sobě má něco
přitažlivého. S fotkou vpravo nemám nic moc společného.
Nadija se začala učit anglicky pouhých 8 měsíců před TASI v okamžiku, kdy
přišla studovat na Pensylvánskou státní univerzitu, přesto mluvila celkem
přijatelně. Sovětský přízvuk ale skrýt nemohla. Navzdory tomu měla dost
sebevědomí, aby neustále ryla do mé angličtiny, že prý óna se aléspoň
snážít, ale já sa vůbec něsnážim. Nadija ráda rýpala do mnoha, ale mě si
opravdu oblíbila. Na fotce vlevo ji vidíte s jejím koněm Malyšem.
Tento rozkošný živočišný druh neopustila ani v USA.
Také ráda kritizovala moje oblečení. Někteří její rány přijímali jako
Ježíš Kristus. Dostali-li ránu na jednu tvář, nastavili druhou. Tak
například Tomeu Fiol (na skupinové fotce v dolní řadě úplně vpravo), s
nímž jsem měl společnou kancelář na Rutgers, ji
jednou vyzval k tanci, načež mu Nadija odpověděla "Proč bych měla tancovat
s Tebou, když je kolem tolik hezkých hochů?". Tomeu to přijal tak, že má
Nadija pravdu. Já se ale nikdy nedal, a tak to u obědů a u večeří často
velmi jiskřilo.
Nadija odjela z TASI o týden dříve, párkrát jsme se setkali v místnosti s
počítačem Apple, na kterém jsme se předháněli ve hře Nanosaurus, ale
teprve až poslední den jsem došel k tomu, že si naše vztahy musíme
ujasnit. Vyjasnili jsme si, co bylo v pozadí našeho vzájemného škádlení, a
tak se loučení neobešlo bez několika slz. Detaily jsou tabu.
