Klikněte sem pro zrušení rámečků
Dotkni se myškou tohoto textu a rozjedeš text dole

Příběh jedné velké lásky

KODOVANI CESTINY, ENGLISH VERSION NOW!!!
Začalo to jednoho únorového dne roku 1995. Ten den měly svátek všechny nositelky téhož jména, jaké má hrdinka příběhu. S jedním známým z BBSky jsme se dohodli, že se musíme vidět i osobně, takže jsme si domluvili setkání v hospodě. Chtěli jsme probírat politiku a také hovořit o jednom BBS děvčeti. Týž den jsem potkal kamaráda z fakulty, který mně také nabídl, že by se mnou rád šel cosi zapít do hospody.
Přišli jsme na Rokosku, kde ovšem bylo beznadějně plno, shodli jsme se na tom, že se přesuneme do Pumpy, hospody v areálu našich kolejí. Sedli jsme ke stolu a začali popíjet a diskutovat. K nám si přisedla skupinka matfyzáků, kteří hráli karty, a tak jsme se k nim připojili. Už jste také zkoušeli hrát prší s tím, že s každou lízanou kartou si musíte loknout, pokud lízáte alespoň dvě?
Existuje statistika, že 60% párů se seznámí v hospodě. Přeci jen, když už člověka drobet ovládne alkohol, snadněji se může stát, že se mu někdo fatálně zalíbí. Příběh, který vyprávím, v tomto nevybočuje z průměru.
Najednou to přišlo: k našemu stolu si přisedl zázrak. Z takové blízkosti jsem pravděpodobně nikdy předtím něco tak krásného neviděl. Co se dělo s mou duší, asi nejlépe dokresluje básnička o pár odstavců níže. Obecně rozšířený předsudek o matfyzačkách mě přivedl k omylu, že onen div světa studuje na jiné fakultě univerzity. Matfyzácká skutečnost se mně odkryla asi déle než po týdnu a celou tu dobu jsem tu dívku znal pouze pod její komickou přezdívkou, kterou si vymyslila v rozšafné náladě onoho dnu číslo nula.
Bylo to setkání se stvořením nejen krásným, ale i sympatickým. Podle pár slov moje podvědomí usoudilo, že to určitě není žádná sobecká holka, která věci na světě dělá jen kvůli svému pohodlí. A její víra se zdála tak hluboká, že ani roky se nezdály být dost dlouhé k jejímu pochopení. Rozhodně to na mě nepůsobilo tak, že by pro ní Bůh byl nějakou drogou, kterou si musí píchat, aby se nedostavily abstinenční příznaky.

(Když vstala od stolu, všiml jsem si, že měří asi o tři centimetry více, než očekávala naplno pracující fantazie (podle dodatečných měření asi o 1cm méně než já, což při mojí ekonomické a její štědřejší konstituci znamená mimo jiné i trošku inverzní pořadí hmotností). Tento postřeh mě příliš neznepokojoval při vědomí, že třeba skvělé manželství mého strýce je spojeno s inverzním pořadím výšek. A jelikož jsem postupně začal poznávat, že skutečně věří v Boha, věděl jsem, že ani ona nepřipisuje fyzickým povrchnostem větší význam a preferuje hlubší hodnoty.)
Jednou jsem ji minul na schodišti a usoudil, že musí bydlit v blízkosti třináctého patra budovy A. Já bydlil na devatenáctém a chodil většinou pěšky. Od toho dne se moje cesty po schodišti zkomplikovaly: vždy někde v 13.-14. patře jsem přešel na druhé schodiště - a často ještě ve zbývajícím z obou pater zpět na původní schodiště. Moje úsilí slavilo úspěch, v 15% případů jsem šel kolem Ní. :-)
Až jednoho důležitého dne jsme seděli u téhož stolu na večeři. Toho večera jsem zjistil i její křestní jméno. Jak se za chvíli ukáže, tato informace by mně bohatě stačila, nicméně dozvěděl jsem se i to, že příjmení se shoduje s jedním poměrně známým umělcem, podle něhož se jmenuje i důležitá zastávka pražské MHD. Více jsem znát nepotřeboval. V seznamu kolejáků na počítačové síti jsem našel 7 nositelek onoho křestního jména, všechny kromě Té Jedné bydlily dost daleko od A1422, studovaly výrazně odlišné obory od toho, který jsem již vypátral - a navíc, Ta Jedna měla i známé příjmení...
Věnoval jsem asi hodinku a nechal své srdce sepsat báseň, kterou jsem následující ráno vstrčil pod dveře A1422. (Změněna jsou 2 jména !!!)

Za Újezdem

Censored after a request...

Cestující v tramvaji
mají úsměv na líci,
když známou znělku zahrají
v Rembrandtově ulici.

Jemná ruka umělcova
v duši kreslí ideál
krásnější než všechna slova,
a tak je nechám opodál.

Kde bys hledal v zemi české
krásku ve snu zjevenou?
Na matfyzu dívky hezké
nedostaly zelenou.

Přesto v místě nejtemnějším,
v Pumpě plné alkoholu,
zmámen víc než pivem zdejším
byl jsem tou, jež sedla k stolu.

Stačil pohled jejích očí
k revoluci v srdci mém,
zpátky jiskra nepřeskočí,
skončí v pivě nahořklém.

Přesto Ti chci, Renčo milá
dnes Ti všeho štěstí popřát,
abys stále úsměv měla,
a lásku, která umí ohřát.

Ozvěna se dostavila, při jednom z kvazipravidelných setkání na 14.patře jsem po něžně řečených slovech "bylo to moc hezké..." strávil asi půlhodinu ve stavu meditace na schodišti. A tento stav srdce pokračoval více než rok...
Tehdy pro mě byla, skoro bych se nebál říci, bohem. Tak krásné děvče - a je věřící, což pro mě znamenalo automatickou představu, že její mravní profil je hezčí než profil nějakého ateisty. Byl jsem přesvědčen, že s tak hlubokou vírou, jakou jsem u ní viděl, bude vždy připravena pomoci člověku, obětovat své osobní, egoistické zájmy ve prospěch něčeho vyššího, plnit sliby atp. Vždy ráda vyslechne cizí varování a s boží pomocí vždy bude hledat nejlepší cestu. Bude následovat Ježíše a rány bude vždy schopná odplácet cukrem.
A já naopak byl odhodlán udělat vše pro ni, možná i k obětem nejdražším.
Tu dobu jsem si myslil, že ona sama nebude např. hledat partnera podle nějakých jednoduchostí - jestli je třeba prachatý, krásný (nebo dokonce vysoký). Přesto mně připadalo přirozené, že by jí osud měl přihrát člověka nejen čestného, zralého, rozumně sebevědomého, však altruistického, kulturně založeného a hloubavého..., nýbrž asi i tělesně zdatného apod. A byl jsem odhodlán i této dokonalosti osudu pomoci svou askezí.
Ačkoli mě trochu pobavila Její představa o dnešním pohledu vědy na svět, o jejích slovech, že začne studovat i fyziku, jsem téměř nepochyboval. Spatřil jsem, že na to dostala od Boha dostatek schopností. A jaksi jsem si chtěl myslet a myslel, že má vnitřní vůli hledat pravdu - a že jí tedy nemůže zůstat vlastní prostoduchá víra lidí, kteří upálili Bruna, s doslovnou interpretací Písma a placatostí naší Země.
"Věděl" jsem, že i v té fyzice bude mít jednou jasno, a pokud dojde k jiným závěrům než standardní věda, bude to i pro mě něco znamenat. Tehdy měla ve škole samé jedničky a žádná překážka se nezdála být příliš vysoká.
Jak by člověk mohl zapomenout na ty procházky přírodou kolem kolejí, když počasí bylo nejméně tak krásné jako dnes. A v paměti navždy zůstanou i její vyprávění o Bohu. Byla tolik odhodlána nechat se vychovávat Bohem, bylo v ní tolik chuti Boha poznat a připravenosti k poznání, že Bůh je jiný, než si dosud myslila. Zdálo se mně zcela jasné, o kolik moc může změnit ona mě k lepšímu - ovšem také naopak se zdály početné věci, ve kterých jsem cítil, že já mohu katalyzovat její vývoj k dokonalosti.
Když jsem se dozvěděl, jaká rána v rodině ji potkala, hnutí v mém srdci ještě zesílilo. Viděl jsem, že se píší dějiny...
/pokračování příště/

Příběh jedné velké lásky II.

Začínalo jaro. Slavíci i jejich ostatní ptačí kolegové zpívali, rostliny i stromy se začínaly probouzet k životu. Jednoho slunného dne jsme si vyšli na výlet kolem Vltavy a mluvili snad o všech věcech na světě, tu dobu se však stala největším tématem víra a její vztah k vědě.
Hrdinka mého srdce, říkejme jí Renáta Rembrandtová, mně dávala přečíst knížky od křesťanských autorů a já přelouskal každou během dne. Nalézal jsem v nich určitá neporozumění vědecké metodě (která pro mě nebyla novinkou), ale tolik mně nevadilo, že s nimi Renáta souhlasí. Pilíře lásky asi byly přece jenom jiné, než že by se stala ideální spolubadatelkou ve vědě.
Jednoho večera jsme podnikli cestu do historické Prahy, abychom si prohlédli mimo jiné i Rembrandtovu ulici. Jak jsem se zanedlouho dozvěděl, shoda jmen nebyla náhodná, malíř Rembrandt byl skutečně Renátiným příbuzným. Z koleje jsme vyrazili v osm hodin, vrátili jsme se po půlnoci. Na výletě mě Renča fascinovala nejedním zajímavým vyprávěním třeba o tom, jak je pokorně připravena na to, kdyby byla přivolána na onen svět, a jak si dělá obavy hlavně o to, co by to vyvedlo s jejími blízkými. Renátě a ani mně, pokud si dobře pamatuji, se nevyhly slzy dojetí.
Tehdy byla elitní studentkou i ve škole, a tak jsem s nadšením naslouchal tomu, jak se z jejich kruhu přihlásili na zkoušku v předtermínu dva - a ten druhý se ještě na poslední chvíli škrtl. Dovídal jsem se, že vyrůstala v chlapeckém prostředí a že třeba "páka", kterou zkusí s klukem, končívá často společenským trapasem. To musím potvrdit - na její přetlačení jsem potřeboval vynaložit větší úsilí než u leckterého kluka.
Ale asi se ptáte, co se dělo na druhé straně srdeční šňůry? Mnozí očekávají obvyklé popisování jednostranného vztahu. Ale to bychom situaci značně zjednodušili. Jednou jsem byl v počítačové laboratoři zavolán k telefonu a Renáta mě pozvala "na kobereček" do svého pokoje. Vysvětlila, že se jí líbím, ale že mezi námi nemůže být nikdy nic, co bývá mezi holkou a klukem, poněvadž jsem nevěřící (z pohledu jejího a Křesťanského společenství). Já, idealista, to samozřejmě chápal tak, že rozvážně hledá partnera čestného a který má pokoru - "bojí se zarmoutit Boha", a ani náhodou jsem v té době nebyl nakloněn názoru, že si chce vzít zásadně člena nějaké církve a člověka, který musí být přesvědčen, že Země stojí na pilířích, že Stvořitel světa má jako své vedlejší povolání přivádění nevinných nemanželských dětí s pannami na svět (čtenář snad promine formulaci) a jejich obětování a že i zbytek Bible je doslova pravda. Říkal jsem si, že taková izolace od všech "vědeckých kacířů" je minulostí snad už od sedmnáctého století, kdy se objevily první výdobytky Galileovy metody, a zvláště je určitě cizí chytré studentce matematicko-fyzikální fakulty Univerzity Karlovy na konci 20.století.
Přivedl jsem Renču k systematickému využívání výhod elektronické pošty a začali jsme si psát moc zajímavé dopisy a také "SEND command messages" na novellské síti. A objevila se hezká oslovení do ankety "jak říkáte své milé či svému milému", a to na obě strany. S tou nejživotaschopnější dvojicí oslovení začala Ona a bylo to velké sladké sousto pro mé srdce.
Seznámil jsem Ji se svým spolubydlíkem - za pár týdnů se Smolda (userid on Liane) vyhlásil za Jejího "bratra" a zůstávají dobrými kamarády dodnes. Se zájmem jsem sledoval Renčiny úspěchy s posledními zápočty a pomáhal jí s její (evolucí vzniklou z mojí, která vyšla z MadGeorgovy) první (a dalšími) hypertextovou domácí stránkou.
Přišly prázdniny. Renča odjela na tři měsíce do Anglie a vyměnili jsme si několik dopisů (přiznávám, že jsem jich napsal méně než dostal), většinou s náboženskou tematikou. K "jejímu" svátku (kdy je v kalendáři napsaná její přezdívka) jsem jí chtěl poslat květiny, a proto jsem na IRC neustále vyhlížel někoho pomocí příkazu /who *.bolton.ac.uk. Nejnadějnější byl první chlapík, který bohužel rychle odešel - a ostatní ochotou vůbec neplýtvali. O prázdninách jsme také čtyřikrát mezistátně telefonovali, dvakrát na každou stranu. Dodnes nevím, zda důvodem Renátiných telefonátů byla opravdu podivná žádost o změnu hesla v Praze. Zajisté, že v těžkých chvílích naší lásky mě Renáta ujišťovala, že v tom nic jiného nebylo.
Trávil jsem hodně času čtením Bible a spatřil první pozastaveníhodné rysy Renátiny víry. V dopisech se divila, jak král Saul mohl být tak neposlušný a zhýralý, že neuposlechl příkazu z úst Samuela - totiž božího příkazu k vyhlazení sousedního národa Amalechů (který zpomaloval putování Židů do Izraele) do posledního kojence, ale dovolil si vyvraždit jen všechny kromě krále a domácího zvířectva. A obdivovala Davida, který prý už dávno mohl zlobivého krále Saula zabít, ale přesto čekal, až ho dosadí na trůn sám Bůh.
Říkal jsem si, že historie Davidova je už dávno pryč (Samuelovi, Saulovi i Davidovi vyměřil osud rovným dílem 40 let vlády nad Izraelem) a dnešní doba nemůže nastolit podobné otázky, v nichž bychom se rozcházeli.
Po prázdninách jsme se opět takřka denně vídali. Častěji jsem jí říkal, jak moc je krásná, a vydrželi jsme se jen tak hodiny dívat vzájemně do očí. Do kolejního vysílání přijel Jaro Křivohlavý - křesťanský teoretik partnerských vztahů, s jehož názory takřka zcela souhlasím a je pro mě v lecčems autoritou - a najednou mně zatelefonoval na pokoj. Ujistil jsem ho, že bohužel mám právě dost práce, a pro jistotu jsem chtěl utéci z pokoje. "Nejsem přece zbabělec," řekl jsem si a vrátil se. Za chvíli opravdu zazvonila Renáta a Jaro - s otázkou, jak spojit kapitoly Jarovy nové knihy v T602 do jednoho souboru. (To byla samozřejmě jenom záminka, Jaro chtěl vidět autora jediné sady dotazů, které před vysíláním dostal. Na jakési konferenci mu slečna namítla, že křesťané jsou suchaři, tak jí opáčil, že by byla překvapená, kolik sexuálních zážitků měl s manželkou. Jako věřící posluchačka jsem ho tedy požádal o nějaký recept. Odpověděl vyhýbavě.)
Přišla také vhodná doba k realizaci Toomových slov "budeš frajer, jestli ji dotáhneš i na BBS". Ve skutečnosti to nebylo obtížné. Těžší se mně poté zdálo ji dostat ve tři ráno VEN z BBS.
Další týden mluvil v tomtéž křesťanském vysílání jakýsi Tomáš Frantík a před publikem inteligentních matfyzáků, kde se ke stejné víře hlásí asi procento lidí, obhajoval ideu, že si "věřící" člověk nikdy nesmí najít "nevěřící" partnerku. (To nebylo nic nového, z Renčina sboru vyloučili jedno děvče jenom za to, že si vzala nevěřícího hocha, a sama Renáta se k tomuto názoru hlásila.)
Moje vysvětlování nesouhlasu s touto izolacionistickou politikou se stalo záminkou tzv. velkého třesku. Renka :) (užiji Kolesova termínu, neboť mě stejně všichni ujišťují, že vědí, o kom jde řeč) tehdy odmítla přijít na návštěvu. Prý to tak dále nejde, abychom si hleděli zamilovaně do očí a přitom věděli, že to nikam nevede.
Přesto se situace s týdny vylepšovala a téměř původního stavu dosáhla v den mých 22.narozenin, 5.prosince 1995. Ten den jsme měli trochu slavnostnější zasedání studentské komory senátu (SKAS). Renka (sice o dvě hodiny později, ale přesto) přišla na zasedání SKAS a (navzdory nachlazení) zazpívala hymnu SKASu, díky čemuž jsem vyhrál pizzu od (userid) vitab1.
(Na prvním zasedání SKAS, jehož jsem se účastnil, jsem jen tak žertem navrhl, že bychom měli mít hymnu SKASu. Předseda si, opět žertem, její složení hned poznačil jako můj úkol. Já v žertech pokračoval a slova a hudbu hymny u klavíru složil a nahrál a vitab1 mně slíbil pizzu, když docílím, aby ji Renča zazpívala na schůzi.)
Noty jsou psány 'ascii' :-), velká písmena jsou hlubší oktáva. Rytmus zatím nedodávám. V kompozici se střídají 'mollové (vpravo) melancholické' a 'durové budovatelské' pasáže. Písmena v závorkách jsou doporučené (betaverze) doprovodné akordy. Speciální stránka hymny s MIDI je ZDE.

Hymna Studentské komory AS MFF UK

My ve Studentské komoře(ami) A A H A As A f e
Akademického senátu(F) A As A H A As A f e
rozumíme pokoře(dmi) A H A As A f e
a myšlenky nechcem' od státu.(C) A As A H A As A f e
Naším úkolem jsou šťastné zítřky,(F) f g a- a a a h a (C) a g,
proto pracujem', sklízíme díky.d e (G) f- f f f g f (C) f e.
Matfyz se čtyřmi svými oboryc d (ami) e- e e f e (emi) e- d d
dočká se od nás řádné podpory.H c (dmi) d- d d e d (C) d- c c.
Vyučovat (U), integrovat (M),f g (F) a a, h a (C) a g,
kondenzovat (F), programovat (I)d e (G) f f, g f (C) f e
ať lidi fakulta naučí.c c c (F) A c f (C) g e g
Pohleďme sobě do očí!d e (G) f G d (C) d c c.

Po návratu z jednání někdy po půlnoci mě čekala krásně navoněná Renáta v krásně navoněném pokoji s úžasným dortem, který připravila se Smoldovou asistencí. Dokážete si představit, jak na mě musila působit ta vůně, když oba měli ten den zacpané nosy a dárky nastříkali tak, aby je cítili?
Následující dny jsme se dortem navzájem krmili a byla to krása.
I ta její vůně se stala pro mě zaklínadlem, celé prázdniny jsem tu vůni někde potkával a upadal tak do stavů zamilovaného vzpomínání. Kolik dní jsem strávil tím, že jsem v šepotu vykřikoval její jméno v pátém pádě... A jakoby naschvál všechny věci kolem mně ji musily připomínat. Ulice, kterou jsem procházel, se naschvál jmenovala "Bivojova" (z její přezdívky jsou vynechána dvě písmena) atd. atd.
Jakou naději měla tehdy, po velkém třesku, naše láska? 1%, 5% nebo 40%? O tom možná zase jindy.
/pokračování příště/


Místo třetího dílu pár slov. Bitvu o Renátino srdce jsem tehdy vyhrál, Renáta se svěřovala svým přátelům, že už sice několikrát měla ráda nevěřícího hocha, ale nikdy netušila, že to může být tak silné a těžké. Pokud jste se však trochu vcítili do mých citů, závěrem příběhu vás asi nepotěším.
Zatím to vypadá tak, že na náš vztah byl osud tvrdý. V říjnu 1998 se totiž plánuje Renátina svatba s jedním křesťanem z MFF, říkejme mu Sláva Řezáč. Není to až tak neočekávané. O Slávovi jsem dávno věděl, že je z křesťanů v širokém okolí téměř jediný, který alespoň na povrchu jeví jistý zájem o dívky, a právě tento postřeh mně vždy napomáhal udržovat si optimismus a víru v naši budoucnost. Se Slávou jsme spolu byli ve Studentském senátu a Renáta o něm vždycky říkala, že je "nějaký divný". Kolegiálně jsem ho bránil, a jak se zdá, až příliš dobře.
Pro ty, kteří vědí o nejnovějších příbězích tak málo jako já, tedy nutně celý vývoj vypadá jako jedna nábožensky podmíněná svatba z rozumu, v níž dívka odhazuje ideály svého srdce na oltář víry a církevní představy spořádaného života. Ale kdo ví, možná svůj odpor k Slávovi opravdu ztratila a snad ho má i ráda. Snad může ze shody náboženských názorů vyrůst i láska. Ale to už je jistě jiný příběh.
Od doby, kdy byl psán předchozí odstavec, zase uplynul nějaký ten rok. Plno věcí se stalo a změnilo, ale Lenka Hellichová, dnes se pyšnící jménem Lenka Ostrá, a já se v hloubi pořád milujeme. Příběh ještě nekončí.



S Lenkou jsem se snažil...

Made by LUMO Pátek, 5.dubna 1996

Jste právě čtenářem této stránky.