Feynman na Cornellu

Freeman J. Dyson

V témže městě jako Richard Feynman jsem žil jen jediný rok. Bylo to ve školním roce 1947/48, kdy on byl na Cornellu profesorem a já postgraduálním studentem. Poté jsem se s ním vídával jen příležitostně, většinou uprostřed davu na konferencích. Nejživější vzpomínky na něj mám z toho prvého roku před 40 lety, kdy mně bylo 24 a jemu 30. Měl jsem to štěstí poznat ho na vrcholu jeho tvůrčích sil, kdy urputně pracoval na zakončení teorie, kterou nazýval ``prostoročasový přístup'' a která se poté stala standardním přístupem pro všechny, kdož něco počítali v částicové fyzice.

Jako vzorný syn jsem rodičům do Anglie každý týden psal o mých amerických příhodách. Rodiče dopisy schovávali a nyní je držím v ruce. Namísto abych psal smyšlené vzpomínky na Feynmana, rozhodl jsem se pro přímé citace z dopisů, v nichž se vyskytuje. Tyto výňatky jsou jenom fragmenty a říkají nám jen málo o Feynmanových vnitřních myšlenkách. Jejich cena je však v jejich autenticitě, v tom, že byly napsány jen pár dní po událostech, které popisují, a že jsou prosty pozdějších zásahů a zpětného pohledu.

Do Ameriky jsem přijel v září 1947 pracovat pod vedením Hanse Betheho na své dizertaci. Do té míry, do jaké se můžu spolehnout na záznamy, jsem o Feynmanovi slyšel až po mém příjezdu na Cornell. Nějakou dobu mi trvalo, než jsem objevil jeho velikost.

Začnu dopisem, ve kterém se Feynman objevuje poprvé. Datován je do doby dvou měsíců po mém příjezdu do Ameriky.

Cornellova univerzita, 19. listopadu 1947

Krátký dopis než odjedeme do Rochesteru. Každou středu se koná seminář, na kterém vždy někdo mluví o vybraném vědeckém tématu. Čas od času máme seminář společný s Rochesterskou univerzitou a dnes poprvé jedeme my k nim. Je krásný den, mohl by to být hezký výlet; Rochester je na sever odtud a cestou pojedeme necivilizovanými místy. Mám jet Feynmanovým autem, což bude obrovský zážitek, ovšem pokud přežijeme. Feynman je člověk, kterého více a více obdivuji. Je nejchytřejší ze zdejších mladých teoretiků a je prvním exemplářem vzácného druhu vědců, kteří jsou rodilými Američany. Vytvořil vlastní verzi kvantové teorie, o níž se mluví velmi pochvalně, a která je pro některé problémy asi užitečnější nežli teorie ortodoxní. A vůbec, neustále přichází a vytahuje se s novými nápady, které jsou většinou více senzační než plodné a sotvakterý z nich rozvine trochu dál, neboť brzy objeví nějakou novou inspiraci, jež tu starou zastíní. Jeho nejcennějším přínosem fyzice je jeho funkce nositele morálky. Vpadne do místnosti se svou nejnovější myšlenkou, počne ji vysvětloval za doprovodu mocných zvukových efektů a mávání rukama. Aspoň tu není nuda. Hlavní Rochesterský teoretik [Victor] Weisskopf je též zajímavý a schopný muž, ale normální Evropan. Pochází z Mnichova, odkud se už od studentských let zná s Bethem.

Událostí minulého týdne byla návštěva [Rudolfa] Peierlse, který zde byl v nějaké vládní záležitosti. Dvě noci přespával u Betheů a pak odletěl domů. V pondělí měl oficiální přednášku o své práci, která byla velice dobře přijata. Zbytek doby strávil v diskusích s Bethem a ostatními, z nichž jsem získal mnoho. V pondělí večer pořádali Betheovi na jeho počest večírek, na který pozvali většinu mladých teoretiků. Když jsme přišli, byli jsme představeni pětiletému Henrymu Bethemu. Na něj to však přílišný dojem neudělalo, po pravdě řečeno jediné, co řekl, bylo ``Chci Dicka. Říkali jste, že Dick přijde.'' Nakonec ho poslali do postele, poněvadž Dick (alias Feynman) se nezjevoval. Asi za půl hodiny Feynman vpadnul do místnosti, sotva stačil pronést ``Omlouvám se za zpoždění. Právě když jsem odcházel, napadla mne skvělá věc'' a hned se vrhnul ke schodům, aby utěšil Henryho. Konverzace utichla, neboť společnost naslouchala zvukům zhora, jenž měly někdy formu duetu a někdy jednočlenného bicího bandu.

Peierlsovi ukazovali novou a rozhazovačně postavenou budovu Jaderné laboratoře, která má být oficiálně otevřena na sobotním večírku. Feynman poznamenal, že mu přijde škoda vší té práce, kterou stavbaři vykonali, na to málo, které pravděpodobně vykonají lidé, jež se tam zabydlí. A Bethe řekl, že jedinou jadernou fyzikou, co stojí za řeč, je ta americká jen proto, že je nedostatek oceli. Asi to bude pravda. V každém případě nejvýznačnější experimenty na světě provádí v Bristolu [Cecil] Powell, jehož nejsložitějšími přístroji jsou mikroskop a fotografická deska.

Následuje krátký dopis o týden později

27. listopadu 1947

Výlet do Rochesteru měl velký úspěch. Tam i zpátky jsem jel v autě Dicka Feynmana s Philipem Morrisonem a [Edwinem] Lennoxem a probírali jsme všechno od kosmického záření dolů.

V sobotu se konal ten velký inaugurační večírek pro Synchrotronovou budovu a byl velmi úspěšný. Poprvé jsem hrál poker a docela mi to šlo -- vyhrál jsem 35 centů. Synchrotron tu ještě nějakou dobu nebude, a tak je budova prázdná. Večírek se sestával hlavně z tancování a jezení. Bethe tancoval asi hodinu s Trudy Eygesovou, zatímco Rose Betheová si s Leonardem Eygesem vyměňovali nesouhlasné pohledy.

Leonard Eyges byl jiným postgraduálním studentem, který pracoval s Bethem. Trudy byla jeho ženou.

Nyní poskočíme o tři měsíce.

8. března 1948

Včera jsem byl s Trudy Eygesovou a Richardem Feynmanem na dlouhé procházce jarní přírodou. Feynman je mladý americký profesor, zpola génius, zpola šašek, který svou nespoutanou vitalitou uvádí v zábavu všechny fyziky a jejich děti. Jak jsem se onehdy dověděl, nese s sebou však mnohem více a možná by vás mohl jeho příběh zajímat. Jeho část, která se mne týká, začala, když přijel do Los Alamos. Tam našel a zamiloval si úžasnou a krásnou dívku, jež měla tuberkulózu a byla poslána do Nového Mexika s vírou, že se její nemoc zastaví. Když přijel Feynman, vypadalo to s ní tak špatně, že jí doktoři dávali pouhý rok života. On se však rozhodl s ní oženit a tak i učinil. Rok a půl, když naplno pracoval na Projektu, o ni pečoval a činil ji šťastnou. Zemřela krátce před koncem války. [Jak jsem se později dozvěděl, ve skutečnosti se Feynman se svou první ženou poznali dlouho před Los Alamos.]

Jak Feynman říká, nikdo, kdo byl jednou šťastně ženat, nemůže dlouho zůstat sám, a tak jsme včera probírali jeho nový problém -- znovu dívka z Nového Mexika, kterou zoufale miluje. Teď není problémem tuberkulóza, ale skutečnost, že dívka je katoličkou. Dokážete si představit, jaké trable to přináší, a jestli existuje něco, co by Feynman pro spasení své duše nikdy neudělal, tak je to to, že by se sám stal katolíkem. A tak jsme mluvili a mluvili, nechali slunce zapadnout a pokračovali v hovoru i po setmění. Obávám se, že na konci nebyl Feynman k řešení svých problémů o nic blíže než na začátku, ale snad se mu alespoň ulevilo, když shodil břímě. Osobně si myslím, že se s dívkou ožení a že bude šťastný, ale naprosto nepatří k mé povaze, abych v takovýchto věcech někomu radil.

O týden později se začínají objevovat rysy věcí, jež mají přijít.

15. března 1948

Má práce dostala minulý týden nový impuls Weisskopfovou návštěvou. Měl s sebou Schwingerův preprint o nové kvantové teorii, kterou [Julian] Schwinger, když přednášel v New Yorku, ještě neměl zakončenou. Tato nová teorie je velice dobrou prací, těžko stravitelnou, ale s řadou vysoce originálních a bezpochyby korektních představ. A tak se jí právě prokousávám a zkouším jí důkladně porozumět. Poté budu ve velmi dobré pozici, pokud jde o možnost řešit nejrůznější speciální problémy fyziky korektní teorií, zatímco většina ostatních lidí dosud tápe. Jiná velice zajímavá věc se přihodila nedávno; náš Richard Feynman, který vždycky pracuje podle svého a má svou vlastní soukromou verzi kvantové teorie, pracoval na stejném problému jako Schwinger, ale z jiného pohledu, a nyní došel k přibližně ekvivalentní teorii s řadou stejných závěrů dosažených nezávisle. Z toho je zřejmé, že teorie je správná. Feynmanovy myšlenky jsou tak obtížně uchopitelné, jak jsou Betheho jednoduché. Z toho důvodu jsem se doposud naučil mnohem více od Betheho, ale myslím, že až tu budu mnohem déle, zjistím, že více spolupracuji s Feynmanem.

Na cestě do Albuquerque Uplynuly tři měsíce bez jakékoli zmínky o Feynmanovi. Znovu přichází na scénu v posledním dopise z Cornellu.

11. června 1948

Přestože se naše společnost rozpadá a řada přátel již odjela, nejsou tyto poslední dny vůbec osamělé. Experimentátoři stále pilně pracují na svém synchrotronu a minulý týden jsme měli jeden piknik, jednu plavací výpravu a jednu výpravu na lodi. Obě byly parádní. Tento týden odjíždím na Západ a bezpochyby tam bude též legrace. Mimochodem, americký ``piknik'' není přesně to, co tím chápeme my. Začíná smaženým řízkem se saláty, jídlo je připravované na polním vařiči a je servírováno s talíři, vidličkami a dalším příslušenstvím. Podobné věci, stejně jako elegance průměrného amerického domova či ženských šatů, mi připadá jako znovuzrození viktoriánské éry, zde kvetoucí pro stejné podmínky, jež ji živily v Anglii. Myslím, že nejen v chování, ale i v politice a zahraničních záležitostech, by si viktoriánská Anglie s moderní Amerikou rozuměla lépe než si rozuměly tehdy či nyní.

Nepamatuji si, kolik jsem vám toho napsal o svých plánech. Velice mi pomohlo, když mi Feynman, ten chytrý mladý profesor, o kterém jsem často psal, nabídl cestu napříč Státy. Chystá se navštívit svou (katolickou) lásku v Albuquerque v Novém Mexiku a tento týden vyjede na cestu. Mám jet s ním, abych mu dělal společnost, a odpojím se na svou vlastní cestu do Ann Arboru, když toho budu (-eme) mít dost. Mohla by to být hezká cesta a budeme moci hovořit o celém širém světě. Během této návštěvy se Feynman hodlá buď s tou dívkou oženit, nebo se s ní rozejít. Většina lidí sází na tu první alternativu.

Další výňatek je psán dva týdny poté ze Santa Fe v Novém Mexiku.

25. června 1948

Feynman původně plánoval, že na Západ pojedeme volně, se zastávkami a obhlídkami okolí během cesty, a že nebude řídit příliš rychle. Nikdy jsem však nijak zvlášť nevěřil, že by ten plán dodržel, když na něj v Albuquerque čeká jeho láska. Dopadlo to tak, že těch 1 800 mil z Clevelandu do Albuquerque jsme ujeli za dne, a to ještě navzdory určitým problémům. Feynman řídil celou cestu -- a řídí dobře, nikdy neriskuje, a přesto mimo město udržuje 65 mil za hodinu. Cesta byla zážitkem, viděli jsme většinu toho, co lze vidět bez zastavování. Vyčítám si jedině to, že během této cesty jsem viděl méně Feynmana, než jsem mohl vidět.

V St. Louis jsme se napojili na dálnici US 66, tzv. ``Hlavní cestu Ameriky,'' která se vine z Chicaga do Los Angeles a vede přes Albuquerque. Mysleli jsme si, že pak už jízda bude bez komplikací, neboť ta dálnice je jedna z nejlépe značených a nejlépe udržovaných cest, co existují. Avšak na konci druhého dne jsme se dostali do dopravní zácpy a kdosi nám řekl, že směrem dál je cesta zaplavena a není průjezdná. Vrátili jsme se do města zvaného Vinita, kde jsme s velkými obtížemi našli nocleh. Město bylo obleženo ztroskotanými cestovateli a my jsme skončili v něčem, co Feynman nazýval ``doupě'' -- v nejlevnějším hotelu, kde bylo na chodbě napsáno: ``Tento Hotel je pod Novým Vedením, a tak jste-li opilí, nacházíte se na špatném místě.'' Během noci pořád pršelo a místní nám říkali, že již víc než týden prší prakticky neustále.

Čtvrtý den jsme do jedné hodiny odpolední ujeli posledních 300 mil do Albuquerque. Bylo to nejhezčí z celé cesty, ač jsem byl překvapen, jak malá její část vedla přes typické novomexické hory. Ve skutečnosti zabírá polovinu Nového Mexika prérie a jen posledních 20 mil jsme jeli horami -- pohořím Sandia kousek na východ od údolí Rio Grande, kde leží Albuquerque. Jak jsme k Novému Mexiku přijížděli, byla prérie sušší a sušší, až nakonec tvořily velkou část vegetace kaktusy, jenž touto dobou oplývají velkými krvavě červenými květy. Když jsme přijeli do Albuquerque, Feynman poznamenal, že to tu sotva poznává, jak se to změnilo za ty 3 roky, co byl pryč. Je to hezké, rozlehlé typicky americké město, ve kterém zůstalo jen málo ze španělského.

Na konci naší Cesty jsme měli smůlu, že nás chytli pro překročení rychlosti. Feynman byl natolik vzrušen, že přehlédl značení omezující rychlost. A tak naším prvním setkáním v tomto romantickém městě byl rozhovor s policistou. Byl to docela příjemný chlapík, naprosto neoficiální a naše interview skončilo tím, že nás pokutoval 10 a 4,50 dolary, zatímco jsme rozmlouvali o rozvoji Jihovýchodu. Poté Feynman odjel za svou dámou a já jsem nastoupil do autobusu do Santa Fe.

Po celou dobu Feynman mnoho povídal o své lásce, o své ženě, která zemřela v Albuquerque v čtyřicátém pátém, a o manželství vůbec. A také o Los Alamos a životě a filozofii vůbec. Došel jsem k mínění, že je výjimečně vyrovnaným člověkem, jehož názory jsou vždycky jeho vlastní a nikdy názory druhých lidí! Velice dobře vychází s lidmi a jak jsme jeli na Západ, měnil nevědomky svůj hlas a vyjadřování tak, aby se přizpůsobil svému okolí. Až říkal ``Nic ne'im'' jako ostatní.

Kvantová elektrodynamika Poté, co jsem Feynmana zanechal v Albuquerque, jsem strávil léto v Ann Arboru a Berkeley a podařilo se mi pochopit, jak spolu sovisejí Schwingerova a Feynmanova verze elektrodynamiky. V září jsem přijel do Ústavu pro pokročilá studia v Princetonu. Následující část byla psána z Princetonu v odpověď na otcovu žádost, abych mu vysvětlil, co dělám. Otec citoval větu z Athanasova kréda, která říká: ``Je Otec nepochopitelný, je Syn nepochopitelný, je Duch nepochopitelný, ale přesto nejsou tři nepochopitelní, ale jen jeden.'' Poznamenal, že to je trochu jako Schwinger, Feynman a Dyson. Zde je má odpověď:

4. října 1948

Dnes mi od Tebe přišel obsáhlý dopis. Myslím, že Tvé poznámky o Athanasově krédu jsou blízko skutečnosti. Musím však zklamat jakékoliv naděje v to, že by jména Dyson, Schwinger a Feynman šla volně zaměňovat.

Když nyní těm teoriím náležitě rozumím, chtěl bych někdy zkusit o nich napsat nějaký polo-populární článek. Bude to však obtížné, ne práce na jedno odpoledne. Ústřední myšlenkou teorií je podat korektní vysvětlení experimentálních faktů při současném ignorování určitých matematických nekonzistencí, které se objevují, když se člověk zabývá věcmi, jež nejsou přímo měřitelné. V tom je blízká podobnost s Athanasovým krédem, podstatný rozdíl je však v tom, že tyto teorie nejspíše nepřežijí nové experimenty, a tak stěží budou tvořit základ Weltanschauung.

Dopis ukazuje, jak jsme všichni v roce 1948 považovali nové kvantové elktrodynamiky za vratké struktury, které budou určitě brzy nahrazeny něčím lepším. Nikdy bychom neuvěřili, kdyby nám někdo řekl, že naše teorie tu bude i za 40 let, že vypočtené jevy reakce záření se budou shodovat s experimentem na 10 či 11 platných cifer. Ještě více bychom byli překvapeni, kdybychom se dověděli, že nejošklivější a nejneohrabanější prvky naší teorie, renormalizace hmotnosti a náboje, budou podrženy jako klíčové prvky, až bude teorie začleněna do Weinbergovy-Salamovy-Glashowovy jednotné teorie elektroslabých interakcí a později do velkých sjednocených teorií slabých a silných interakcí. Pro Feynmana nebyla renormalizace něčím, na co by měl být člověk pyšný, ale něčím, čeho by se měl zbavit. Spoustu času strávil pokusy vypracovat teorii konečného elektronu, která by nepotřebovala renormalizaci.

Cécile Morettová V následujícím dopise se zjevuje veliká žena, jež se tehdy jmenovala Cécile Morettová a nyní Cécile De Wittová. V roce 1948 přijela z Francie přes Dublin a Kodaň do Ústavu pro pokročilá studia. Byla z mladé generace první, kdož v plném rozsahu pochopil přístup k fyzice pomocí Feynmanových dráhových integrálů. Zatímco já jsem používal Feynmanovy metody k podrobným výpočtům, ona přemýšlela o obecnějších otázkách, snažila se rozšířit myšlenku dráhového integrálu na všechno ve vesmíru včetně gravitace a křivých prostoročasů.

Boston, 1. listopadu 1948

Poté, co jsem vám poslal minulý dopis, rozhodl jsem se pro dlouhý víkend pryč z Princetonu, a tak jsem přesvědčil Cécile Morettovou k návštěvě Feynmana v Ithace. Z mé strany to byl troufalý krok, ale nemohl být lepší a víkend byl báječný. Po 10-hodinové cestě vlakem nás na nádraží čekal Feynman ve skvělé náladě, překypující myšlenkami a historkami a poté nás bavil až do jedné v noci hrou na indiánské bubny z Nového Mexika.

Následující den, sobotu, jsme měli tajnou poradu o fyzice. Feynman nám předvedl mistrovskou přednášku o své teorii, která nutila Cécile do záchvatů smíchu a vůči níž byla moje princetonská přednáška bledým stínem. Říkal, že kopii mé přednášky dal jednomu postgraduálnímu studentovi k přečtení a poté se ho ptal, jestli si to sám má přečíst. Student odpověděl ``Ne'' a Feynman s tím tedy neztrácel čas a věnoval se svým vlastním myšlenkám. S Feynmanem si opravdu navzájem rozumíme. Vím, že on je jediným člověkem na světě, který se z toho, co jsem napsal, nemá co naučit. A naprosto se nezdráhá mi to říct. To odpoledne vyprodukoval tolik brilantních myšlenek na čtverečnou minutu, co jsem jaktěživ předtím ani potom neviděl.

Večer jsem se zmínil, že jsou jen dva problémy, pro něž ještě nebyla ukázána konečnost teorie. Oba problémy jsou dobře známé a obávané, neboť o nich byla napsána spousta článků, obtížných a dlouhých 50 či více stran a neúspěšně se pokoušejících dát na ně smysluplnou odpověď za pomocí dřívějších teorií. Oba zůstávaly záhadou mj. pro [Nicholase] Kemmera či velikého [Wernera] Heisenberga.

Když jsem se o tom zmínil, Feynman poznamenal: ``Podíváme se na to,'' posadil se a za dvě hodiny před našima očima obdržel konečné a smysluplné odpovědi na obě otázky. Byl to nejúžasnější příklad bleskových výpočtů, co jsem kdy viděl, a jejich výsledky dokázaly, odhlédneme-li od určitých nepředvídaných komplikací, konzistenci celé teorie.

Těmi problémy byl rozptyl světla na elektrickém poli a rozptyl světla na světle.

Po večeři Feynman pracoval do tří do rána. Celé léto měl prázdniny a vrátil se s neuvěřitelnými zásobami nevybité energie. V neděli vstával jako obvykle (v 9 hodin) a šli jsme na fakultu, kde mi další dvě hodiny vysvětloval své rozličné objevy. Jedním z nich bylo vyvození Maxwellových rovnic elektromagnetického pole ze základních principů kvantové teorie, věc, jež je záhadou každému mimo Feynmana, neboť by to nemělo být možné.

V poledne jsme nastoupili na cestu domů, kam jsme přijeli ve 2 v noci notně osvěženi. Cécile mne ujistila, že se jí to líbilo stejně jako mně.

Feynmanův důkaz Maxwellových rovnic je stále nepublikovaný a po 40 letech stále záhadný jako dříve. Odmítl ho publikovat s tím, že prý to byl jen vtip. Nejsem si však tak jistý. Důkaz je matematicky korektní a týká se přesně toho, o čem jsem hovořil v dopise. Začíná komutačními relacemi mezi polohou a rychlostí nerelativistické částice podléhající Newtonovým zákonům a vyvozuje existenci elektrického a magnetického polí splňujících Maxwellovy rovnice. Řečeno moderním jazykem, důkaz předvádí, že jedinými možnými poli, které mohou konzistentně působit na kvantově mechanickou částici, jsou kalibrační pole. Mrzí mne, že se mi nikdy nepodařilo Feynmana přesvědčit, aby to publikoval.

V následujícím dopise se znovu objevuje Cécile Morettová.

14. listopadu 1948

Cécile nás včera rozveselila, když se v ústavu objevila s francouzským milionářem (nějaký průmyslový magnát). Říkala, že mu poměrně důrazně naznačovala, že by ve Francii mohl podobný institut také vzniknout. A že jestli se stane ředitelkou toho ústavu, všechny nás tam pozve přednášet. Bude zajímavé sledovat, zda se z toho něco vyklube.

Mužem, který s Cécile navštívil princetonský ústav byl Léon Motchane. Motchane se později stal zakladatelem a prvním ředitelem Institut des Hautes Etudes Scientifiques v Bures-sur-Yvette ve Francii. IHES je prosperující instituce, která značně podpořila francouzskou matematiku a teoretickou fyziku. Když přivedla Motchaneho do Princetonu a zasela semínko, z nějž vyrostl IHES, bylo Cécile 26. Pár let na to založila letní školu Les Houches, která je rovněž vzkvétající institucí a jíž prošly generace evropských studentů.

Můj poslední výňatek z roku 1948/49 popisuje Feynmanovu návštěvu v princetonském ústavu. Ti, kdož četli ``To snad nemyslíte vážně!'', vědí, že Feynman institut neměl rád. J. Robert Oppenheimer mu v institutu nabídl profesorské místo, ale Feynman odmítl. Považoval institut za snobský, zkostnatělý a vědecky sterilní. Mnohokrát byl pozván, aby přijel, ale téměř nikdy tak neučinil. Jednou však přijel, jak dokládá následující záznam.

Chicago, 28. února 1949

Ve čtvrtek k nám do Princetonu přijel Feynman a zůstal tam až do té doby, než jsem v neděli odjížděl. Během tří dnů asi 8 hodin přednášel, a také byla spousta privátní diskuse. Jeho úsilí bylo pozoruhodné a myslím, že všichni lidé v institutu začali chápat, co dělá. Aspoň já jsem se toho dozvěděl mnoho. Jako obvykle byl pln entuziasmu, mával kolem sebe rukama a každého rozesmál. Dokonce Oppenheimer něco začal chápat a věci, které řekl, byly méně skeptické než obvykle. Feynman se očividně snažil mluvit jaksi neurčitě a byl by tak pokračoval, kdybychom mu to dovolili. Bezpochyby trpěl stejným dusivým pocitem, který jsem poznal loňského podzimu, kdy jsem byl naplněn nápady. Problém s ním je v tom, že ty věci, kterými se zabývá, nikdy nepublikuje. Někdy se cítim trošku provinile, když před ním předvádím jeho vlastní myšlenky. Nyní však konečně píše dva velké články, které světu ukážou jeho génia.

Dopis od občasného pisatele Nyní přichází konec mých skromných záznamů o mladém Feynmanovi. Následující dopis je jediným, který jsem kdy od Feynmana dostal. Rád ho zveřejňuji, neboť Feynmanovy dopisy jsou ještě méně časté nežli Feynmanovy články.

Cornellova univerzita, 15. května 1950

Freemane,

doslechl jsem se, že Ti Cornellova univerzita nabízí místo. Jsem velice rád, neboť myslím, že se Ti tu bude velice líbit. Samozřejmě, byl jsi tu rok a víš, jaké to je pracovat s Bethem atd., a tak nebudu všechny tyhle věci zmiňovat, co Ti však chci říct, je, že řízení katedry fyziky na Cornellu je vynikající. Katedra je naprosto nevšímavá k politice a pouličním hádkám ap., což ji činí ideálním místem k práci. Ať člověk chce spíš dělat výzkum než učit anebo naopak, všechno lze zařídit. Byl jsem tu velice šťastný.

Hlavně Ti píšu, abych Tě ujistil, že z Cornellu neodcházím proto, že by na univerzitě bylo něco špatného. Prostě tu nemám rodinu ani nic jiného, co by mne k tomuto místu poutalo, a navíc se ve mně ozvalo tuláctví, a tak jsem si řekl, že nějakou dobu pobydu v Kalifornii. Doufám, že mé rozhodnutí Ti umožnilo dostat opravdu dobré místo.

Tvůj,

R. P. Feynmann [takto do písmene]

Jelikož jsem věděl, jak moc je pro Feynmana náročné napsat dopis, byl jsem za toto povzbuzení velice vděčný. Na Cornell jsem se vrátil na podzim 1951 poté, co odjel na Caltech. Byl jsem tam spokojen, ale bez Feynmana mi místo připadalo smutné a prázdné. V mé kartotéce se Feynman znovu objevuje 29 let poté.

Princeton, 21. prosince 1979

Největší událostí byla večeře s Dickem Feynmanem u něj doma v Pasadeně. Setkali jsme se poprvé po asi 12 letech. Mezitím, před jedním a půl rokem, byl na vážné operaci rakoviny. Říkalo se, že umírá, ale já ho naleznul s kypícím zdravím a svěžím duchem. Je to ten stejný Feynman, se kterým jsem před 30 lety jel do Albuquerque. Říkal, že z něj odebrali 6-librový kousek. Protože však šlo jen o tukovou tkáň (liposarkom), je značná naděje, že odebrali všechno a že se to nevrátí.

Před asi 20 lety se Feynman oženil s Angličankou, která se jmenuje Gweneth. Těší se z domácího života a v domácnosti mají zvěřinec úplně jako my -- jednoho koně (pro 12-letou dceru), dva psy, jednu kočku a pět králíků. Ale na několik následujících měsíců nás překonali, neboť se starají o sousedovic hroznýše.

Později jsem od Feynmana slyšel, že ta akce s hroznýšem neskončila nejlépe. Feynman se měl o hroznýše starat a krmit ho. Problém byl však v tom, že hroznýš měl žrát živé bílé myšky, ale když mu Feynman nějaké podstrčil, byl hroznýš tak pitomý nebo tak líný, že je nechytal. Místo co by hroznýš jedl myši, jedly myši hroznýše. A tak Feynman musel v noci vstávat, aby zabránil myším v ohlodávání hroznýšovy kůže. A když se majitel hroznýše vrátil, vyplísnil Feynmana za to, že se o něj staral tak špatně. Feynman říkal, že se z té zkušenosti poučil. Když byl později žádán pečovat o hroznýše, odmítal. Byla to patová situace. Říkal, že je zcela v pořádku říci ano nějakému divokému nápadu, zkusit to a zjistit, jestli to k něčemu vede. Ale člověk je hloupý, když dvakrát řekne ano stejné pitomé věci. Poté, co to poprvé dopadlo tak špatně, řekni ne.

Feynman v pozdních letech, nezměněn A nyní poslední dopis v mé sbírce, psaný Sáře Courantové. Sara byla na Cornellu v roce 1948, když tam její manžel Ernest byl na stáži.

Urbana, Illinois, 9. dubna 1981

Drahá Sáro,

právě jsem strávil tři báječně dny s Dickem Feynmanem. Škoda, že jsi tu s námi a s ním nemohla být. Šedesátka a těžká operace rakoviny ho neoslabily. Je stále stejným Feynmanem, jakého jsme znali za těch starých časů na Cornellu.

Byli jsme na jednom menším setkání fyziků organizovaném Johnem Wheelerem z Texasské univerzity. Z jakéhosi důvodu vybral Wheeler pro setkání groteskní místo zvané Svět tenisu, venkovský klub, kam texasští ropní milionáři jezdí odpočívat. Všichni jsme reptali na vysoké ceny a extravagantní ošklivost našich pokojů. Ale nebylo kam jinam jít. Alespoň jsme se domnívali. Dick však měl jiný názor. Řekl jen: ``Do pekla s tím. Tady spát nebudu,'' vzal si svůj kufr a osamocen odešel do lesů. Ráno se zjevil a po noci pod širákem nevypadal nijak zle. Říkal, že se moc nevyspal, ale že to stálo za to.

Mnoho jsme hovořili o vědě a historii, jako za starých časů. Nyní však měl něco nového, o čem mluvil -- své děti. Říkal: ``Vždycky jsem si myslel, že budu obzvláště dobrým otcem, protože nebudu nutit své děti do nějakých konkrétních věcí. Že se nebudu snažit mít z nich vědce či intelektuály, když samy nebudou chtít. Že budu stejně tak spokojen, když se stanou šoféry kamiónu nebo kytaristy. Ve skutečnosti bych byl dokonce raději, kdyby šly do světa a dělaly něco opravdového, namísto aby byly profesory jako já. Ony si však vždycky najdou cestu, jak ti to vrátit zpátky. Třeba můj kluk Carl. Je druhák na MITu a nechce být ničím jiným než zatraceným filozofem!''

Když jsme na letišti čekali na přílety našich letadel, Dick vytáhl kus papíru a začal kreslit tváře okolosedících lidí. Kreslil je pozoruhodně dobře. Říkal jsem, že mne mrzí, že nemám pro kreslení talent. On odpověděl: ``Také jsem si vždycky myslel, že nemám talent. Ale abys dělal takovéhle kresbičky, žadný talent mít nemusíš. Před pár lety jsem se spřátelil s jedním umělcem a udělali jsme takovou dohodu. Já jsem ho učil kvantovou mechaniku a on mne kreslení. Dělali jsme obojí, ale on byl lepším učitelem než já.''

A tak jsem ho zanechal na letišti v texasském Austinu, když mluvil o Michelangelovi a Raphaelovi a Giottovi s nadšením teenagera. Říkal: ``Víš, byl jsem se podívat do Sixtinské kaple v Římě a najednou se mi zdálo, že jeden z těch obrazů nevypadá tak dobře jako ty ostatní. Prostě nebyl dobrý. Potom později jsem se díval do průvodce a našel, že tento obraz maloval někdo jiný. To mne potěšilo. Vždycky jsem uměleckou kritiku považoval za nesmysl, a teď jsem zjistil, že to sám dokážu.''

Nebylo to naposled, co jsem se s Feynmanem viděl, je to však můj poslední záznam o něm. Naštěstí máme o něm mnohem kompletnější obraz podaný jeho vlastními slovy zaznamenanými Ralphem Leightonem a uveřejněnými ve dvou knihách To snad nemyslíte vážně! a Co je Ti po tom, co si druzí lidé pomyslí? Když se podíváte na kapitolu ``Hotel City'' v té druhé knize, naleznete tam Feynmanovu verzi příběhu noci, kterou jsme spolu strávili v tom hotelu ve Vinitě ve čtyřicátém osmém. Jeho verze se od verze z mého dopisu značně odlišuje. S ohledem na viktoriánskou citlivost mých rodičů jsem nejlepší část příběhu vypustil. Feynman vždycky vzpomínal, jak mu jeho první žena, Arlene, psala z nemocnice: ``Co je Ti po tom, co si druzí lidé pomyslí?'' Její duch ho provázel po celý život a pomohl mu stát se tím, čím byl -- velikým vědcem a velikým člověkem.