Radek Vystavěl
Ve školním roce 1994/95 jsem při ZŠ v Ondřejově (okres Praha-východ) vedl kroužek počítačů pro žáky 7. a 8. třídy. Škola si přála, aby se žáci tímto způsobem s počítači seznámili. V podstatě šlo o hodiny informatiky s tím rozdílem, že nebyly povinné, docházka byla volná a založená na zájmu, neznámkovalo se a nebyli jsme vázáni žádnými osnovami. V tomto příspěvku bych vám chtěl o našem kroužku povědět.
Jak kroužek probíhal? Úplně poprvé jsem děti shromáždil okolo jednoho
počítače a ukázal jim, k čemu se kupříkladu takový počítač může hodit --
k psaní textů a jejich vytištění, jako slovník, jako mapa Prahy, ke hraní
her. Tato půlhodinka byla nejdelším monologem za celý rok, jen zřídkakdy
jsem něco takto vykládal pro všechny -- děti pracovaly samostatně
(u různých počítačů se většinou dělaly různé věci) a já chodil mezi nimi a
věnoval se jim individuálně. Měli jsme dvě skupiny (tamější a dojíždějící) po
5-10 dětech, které se zhruba po hodině a půl u počítačů vystřídaly.
Scházeli jsme se 1 
týdně, nejprve u dvou počítačů a posléze jsme
získali další dva.
Vůdčím principem pro mne bylo, abychom dělali pouze věci, jejichž smysl děti chápou, věci, které mají v jejich světě nějaký význam. Jedině tak, mám za to, jsem jim mohl být v jejich učení nápomocen.
Úplně nejzákladnější bylo seznámit se s klávesnicí -- s písmeny, přeřaďovači, klávesami kurzoru, numerickou klávesnicí, mazáním (Delete vs. Backspace). K tomuto účelu jsme používali editor T602. Psaní textů a jejich vytištění na tiskárně děti po celý rok velice bavilo -- od vlastních pohádek, psaní podle předlohy, přeťukávání příspěvků do školního časopisu, až po nejrůznější hříčky jako svatební oznámení ap. Prostřednictvím T602 se rovněž seznámili s ovládáním programu pomocí menu. Nevěnovali jsme se editoru do všech detailů, jak se to někde dělává. Jen tomu, co mělo přímý smysl a viditelné uplatnění -- změna písma, změna klávesnice, uložení souboru, práce s bloky, tisk, automatické vyhledávání se záměnou.
Podstatné jsou rovněž základní ``hardwarové'' dovednosti. Jak počítač propojit kabely s obrazovkou, klávesnicí, tiskárnou, myší, kde se ``to'' zapíná, jak to vypadá uvnitř počítače, když se sejme kryt. V těchto věcech jsme se mohli docela procvičit, neboť jsme počítače pokaždé nosili ze skříně a zapojovali.
Jinou naši častou činnost ztělesňoval program kreslící. Nejprve Drgenius a poté windowsovský Paintbrush. Nejenže se tak děti seznámí s myší a s ikonami, je to pro ně současně velice přitažlivý vstup do světa počítačové grafiky. Motivů, co kreslit, se jim v hlavách rodí nespočet. Výstup vzniklých výtvorů na papír pomocí černobílé jehličkové tiskárny nebyl sice výstavní, nicméně aspoň jsme si ověřili, že i obrázek se dá vytisknout.
Jednou jsem dětem řekl, že ``zatím jsme používali jen programy, které vytvořil někdo jiný, že však můžeme vytvořit i naše vlastní.'' A začali jsme něco z programování v Turbo Pascalu. To něco byla grafika. Ze zkušenosti jsem se dozvěděl, že většinu lidí (ty, kteří zrovna nejsou zaměřeni matematicky) příliš neoslovuje klasické hledání minima z deseti čísel, že nechápou, k čemu je dobré se to učit a považují to za samoúčelné. A je skoro jedno, zda se jedná o děti nebo např. o vysokoškoláky. Grafika je naopak věcí přitažlivou a není nijak složitá, jak si někteří představují.
Pro děti nebylo složité pochopit, jak se kreslí čára či kolečko, jak se vybarvují obrazce. Útvary, které chtěly takto vytvořit, si nejdřív připravovaly na tabuli nebo na papíře a odtud také odečítaly souřadnice. Aby mohly nakreslit více čar jedním příkazem, seznámil jsem je s cyklem. Přitom jsem se vyhýbal slovu ``proměnná'' a říkal místo toho ``číslo'' (a psal nejdřív č. a až potom I). S některými jsme také začali číst stiskuté klávesy (prográmek na pohyb bodu po obrazovce podle toho, co mačkám, a rovněž dvě či tři jednoduché hry podle momentální inspirace), pak však již přišel konec roku.
Jinou věcí, která děti zaujala, byla hudba. Neměli jsme sice zvukové karty, ale i s reproduktorem generujícím v jednom okamžiku jen jeden tón se dá leccos ukázat. Napsal jsem pro děti dva programy -- jeden z klávesnice dělal piáno a druhý přehrával písničky podle not zapsaných speciální notací v textovém souboru. Zejména přehrávací program se stal velice populárním. Děti si ze zpěvníků Já, písnička přeťukávaly písně a občas si také vytvářely vlastní melodie.
Opakovaně jsem se dětem snažit přiblížit slovo soubor jakožto obecné slovo pro text, obrázek, program, písnička, anebo jako ``tady ty řádky [v Nortonu] jsou všechno soubory.'' Stejně tak pojem adresář jako krabice na soubory a také ``tyto řádky [v Nortonu].'' Nejsem si jist, zda by vám dokázaly odpovědět, kdybyste se zeptali, co to je soubor, v adresářové struktuře disku se však pomocí Nortonu dokázala řada z nich pohybovat velice zdatně. Užitečné je rovněž, mám za to, ukázat, že soubory mají také svou velikost a že se tato velikost měří počtem písmenek (i EXE-soubor si můžeme v Nortonu prohlédnout, jaká tam jsou písmenka počítačové řeči) a třeba že se jim odborně říká bajty. Kopírování souboru na disketu či z diskety bylo pro většinu poměrně problémem a jen ti abstraktněji založení tento proces zvládali rutinně a bez mé pomoci.
K otázce Norton [Commander] vs. Manažer602. Ze začátku jsme pracovali s Manažerem, u něj je však komplikovanější ovládání, jak mi říkal jeden klučina. Norton je zase anglický, což může být zvláště pro němčináře trošku zneklidňující. Možná že ideální by byl ``český Norton'' Forte. Na druhé straně je angličtina přeci jen rodnou řečí počítačů.
A ještě jednu věc chci zmínit. Nebyly by to děti, kdyby je netáhly hry.
Tehdy poprvé jsem jim ukázal piškvorky a Sokoban (přemísťování
kostiček v ``bludišti''). Od starších sourozenců či kamarádů si pak začly
nosit hry další, převážně akčního typu (``střílečky'').
Na jedné straně je hraní bavilo a vedlejším
účinkem se lépe naučily orientovat v adresářové struktuře, na druhé straně
se zdály být na hrách takřka ``drogově'' závislé. Vyřešili jsme to tím, že
na 2 ze 4 počítačů hry byly a bylo dovoleno je hrát 1 za 14 dní.
V této souvislosti uvedu, že není k zahození hry programovat. Samozřejmě ne
žádné hry s precizní grafikou. Máte-li však dostatek fantazie, zajisté
vymyslíte náměty na hry s klávesnicí či hry využívající pouze textový mód
obrazovky. Kolega, který se v jiném kroužku zaměřil zejména na
programování, používal výhradně tento způsob.
Ve výuce informatiky máme jedinečnou možnost dělat věci jinak, než je ve škole zvykem. Děti pracují aktivně místo toho, aby pouze pasívně naslouchaly učiteli, na hodiny informatiky obvykle chodívají v menších skupinkách, a učitel se jim tudíž může věnovat individuálněji. Co se týče věku dětí, připadá mi rozumné začínat s počítači až ke konci základní školy. Ne že by děti nedokázaly řadu věcí pochopit již dříve, omezující však je, že musí vidět smysluplnost toho, co se učí, to, že počítač opravdu k něčemu je.