Historie teorie strun je velmi fascinující, s mnoha bizardními
zlomy a otáčkami. Dosud nezískala od historiků vědy tolik pozornosti, kolik
si zaslouží. Zastavíme se u ní jen krátce. Teorie se zrodila na konci
šedesátých let jako pokus o popis silných interakcí. Bylo kolem ní živo
asi pět let, poté přišla do teoretických obtíží a zároveň se
kvantová chromodynamika stala přesvědčivou teorií silných interakcí.
Během tohoto období se zjistilo (v pracích Ramondově a Neveuově-Schwarzově),
že k začlenění fermionů do teorie
je třeba světoplošná supersymetrie. To vedlo k rozvoji
časoprostorové supersymetrie, typické vlastnosti konzistentních
teorií strun (proto název ``superstruny''). V roce 1974
Jöel Scherk a John Schwarz navrhli, že z nouze teorie strun
se může stát ctnost, pokud se užije jako rámec pro Einsteinův starý
sen ``sjednocení'', namísto pro teorii hadronů. Vypíchli hlavně to, že
jde o poruchově konečnou teorii obsahující obecnou relativitu.
Jedním důsledkem byla změna typické délky struny na tzv. Planckovu
délku 
, což je asi o 20
řádů menší než v původní představě. Experimenty na současných
urychlovačích nemohou rozlišit vzdálenosti kratší než asi 
,
což vysvětluje úspěch obyčejných kvantových teorií pole.