Klikněte sem pro zrušení rámečků
Stáhněte si novou verzi Netscapu kliknutím na N-draka. ENGLISH VERSION not yet available. Fotku zvětšíte kliknutím.

Jak jsem málem přišel o majetek kvůli focení





Šárka Málková dostala ke konci mého posledního roku na matfyzu ztřeštěný nápad, že si nás vyfotí. Není třeba říkat, že jsem se zuby nehty bránil, ale asi znáte dívčí trpělivost.
Na fotce nahoře už vidíte první momenty v jídelně menzy 17.listopadu, kdy držela v ruce fotoaparát. Snažil jsem se ji zarazit, ale nepovedlo se to. O tom nakonec svědčí také všechny další fotky, které po večeři nafotila.

Po večeři jsme vyrazili do těsného okolí koleje. Šárka jako fotografka si nás (to jest mě, Roberta Babilona vlevo a Mirku Pálkovou uprostřed) vycvakla v travnatém prostředí nad kolejemi. Mimochodem, kolejemi v tomto textu nemíním železné tyčovité párované objekty, po nichž se pohybuje vlak, ale betonové krychlovité párované kusy panelu, ve kterých se chovají matfyzáci.
Fotoaparát půjčila i Mirce, a ta realizovala další snímek ve složení Robert, Šárka a já. Budova kolejí A je ten vysoký kvádr vpravo vzadu, budova kolejí B je analogický objekt vlevo, který je blíže fotografce. Prosklená budova C vpravo s hnědou střechou je menza 17.listopadu.

Dostáváme se ke klíčovému momentu večera. Na fotce vpravo vidíte, že jsme pravděpodobně museli požádat někoho dalšího, aby nás vyfotil všechny naráz. Doporučuji kliknout na fotku a prohlédnout si detaily, o kterých budu mluvit dále. Podstatnou věcí je bílá igelitová taška, která leží vlevo nahoře na okraji záhonku lemujícího schodiště.
Pořádně si tu tašku prohlédněte, protože je to možná naposledy. V tomto momentu v ní můžete nalézt zákusky z večeře, telefonní kartu, kontakt na zakladatele antimaterialismu Yura Loze, ale hlavně moje klíče od domu a bytu v Plzni, od mého pokoje na koleji, od mé pracovny vybavené milionovou výpočetní technikou na Karlíně a několika dalšími klíči...
Nakonec jsem se rozhodl na ty tři minuty, které nám trvalo focení na volejbalovém hřišti, ponechat tašku na místě. Přece jsme byli pouhých dvacet metrů od tašky a většinu doby ji sledovali. Se Šárinkou jsme vylezli na soudcovský posed, aby nás někdo vyfotil. V momentu stisku spouště jsem si všiml, že kolem rohu, kde leží taška (viz minulý snímek), někdo nepřirozeně prochází a podivně se naklání. Vůbec mě ale nenapadlo z toho vyvozovat nějaké závěry.

Asi jste pochopili, proč to takhle říkám. Ano, když jsme se vrátili, po tašce nezbyla ani památka. Asi tak po dvou minutách, kdy jsem nechtěl věřit, že se tu opravdu krade, jsme se zkusili rozběhnout na všechny strany a zloděje podle tašky identifikovat. Ztráta těchto dvou minut se ukázala nakonec fatální. Takže ještě týž večer jsem musel telefonovat do Plzně, aby vyměnili zámek (což se nakonec stalo) a zařizovat náhradní způsob zamykání na koleji. Klíče od karlínské pracovny byly nejhorším problémem, a to tak těžkým, že jsem se rozhodl ho ututlat.

Nechtěl jsem se vzdát a vsadil jsem na důslednou kombinaci psychologické práce s kriminálníkem a detektivní činnost. Myslím, že mě teď chcete přerušit a říci, jak to dopadlo. Doufám, že vás konec příběhu překvapí.
Postupně jsem došel k jasnému závěru, že zlodějem musí být někdo z koleje. Začal jsem tedy s lumpem korespondovat přes všechny elektronické nástěnky a mailové konference související s kolejí. Opravdu jsem chtěl věci vrátit, kladl jsem tedy důraz na to, abych ho nezatlačil do kouta, pořád jsem k němu přistupoval jako ke slušnému nálezci atd. Nicméně jsem mezi řádkami důsledně dával najevo, jak opovrhuji zloději a jak krutý trest ho potká.
A víte, jak to dopadlo? Možná mně to nebudete věřit, ale po dvou dnech tlaku jsem anonymně dostal všechny své věci do schránky, kromě chlebíčku s pomazánkou. A pak že je oběť bezmocná...

Ještě se podívejme, jak to vypadalo asi tak po roce, kdy už Šárka se samými jedničkami dokončila matfyz. Pozvala mě na svoje promoce, kam jsem přišel jako trhan a ještě jsem k tomu dělal nehezké obličeje. Snad mně to Karel IV. odpustí.

Pokud ne, tak na této fotce to už snad vypadá slušněji. Mimochodem, nezdá se vám, že je Šárka opravdu krásná? Když jsem dostal tyto fotky z Fermilabu, nevěděl jsem dlouho, jestli je opravdu krásná, a nebo to jenom předstírá.

Na téhle fotce se důstojně procházíme Prahou. Zleva vidíte Mirku Pálkovou, mě, Šárku Málkovou, Roberta Babilona, mnohonásobného mistra světa v řešení logických úloh, a Šárčinu babičku. Sestry Álkovy se také trochu rozešly: zatímco sestra Pálková dodělává diplomovou práci na MFF UK, sestra Málková si vybrala za svoje další působiště Univerzitu státu Illinois v Chicagu, snad aby byla blíže sestrovi Arnoldovi Pompošovi, renomovanému maďarsko-slovenskému lovci stop škvarku z MFF UK a Purdue University.

Made by
LUMO
Pondělí, 27.října 1997 a středa, 16.září 1998
Jste právě čtenářem této stránky.